Ne, nemůžu plakat slzy si nechávám na výročí netopýřích nocí v nichž jsme spolu tajně kradli peří andělům svítání a potutelně se na sebe usmívali v představě, jak si je navzájem nalepíme kanagonem od zad až po konečky prstů a jako pradávní ještěři se pak proletíme nad městem nad sebou v sobě spolu Ne, nemůžu zapomenout ještě stále se mi vrací naše ležení pod peřinou (zapálila jsem Ti svíčku, bráško hoří v kahanu mýho srdce) ještě stále se mi vrací naše zvracení do červenýho kýble po zkyslým mlíku, když jsme se vsadili, kdo to dýl vydrží nehodit (možná spíš nehodit se do tohohle světa) a pak jsme se fotili starou tátovou flexaretou a honem běželi do koupelny tys připravil zvětšovák a já rozsvítila červenou žárovku (tak mi Tě připomíná, tahle barva já vím, nejradši jsi měl žlutou) a pak jsme seděli v tom našem malým koupelnovým světě a když jsme se začli objevovat v zprohejbaný misce s vývojkou mohli jsme se potrhat smíchy jsme jedné krve, ty i já dvě krve v jednom těle kolují Ne, nemůžu znovu nezacítit to mrazení když jsi mě učil stát se indiánkou a v tichosti pozorovat hvězdy nejdřív jsi mi říkal: Víš chtěl bych, abys byla korálková holka (teď už nemůžu neplakat) to mi bylo deset a já to pomalu začínala chápat možná tenkrát jsem pocítila, že sem nemůžu zapadnout ale byli jsme na to dva vlastně, poprvý jsem to uviděla, když se mi smáli, že z procházek (v první třídě na škole v přírodě) si nosím plný kapsy peří a kůry a kamení a holky se mnou nechtěly spát v pokoji (možná se bály, že se v noci měním v čaroděje a zaklínám jejich sny peřím, kůrou a kamením…) ani nevěděly, jakou mají pravdu ani já to tenkrát nevěděla vlastně mi to došlo až teď, když na Tebe vzpomínám když jsi mě učil být sama sebou a vidět znamení v potoce nebo letu ptáků (stříleli jsme spolu lukem a já Tě obdivovala, za to jak daleko Tvoje šípy doletí) dnes obdivuji, kam až doletělo Tvoje poznání snažím se přiblížit, pořád se snažím ale obzory se mi ztrácí v mlze a ve tmě je mě jen půl… když jsi mě učil uchopit pohledem tahy štětce a barev poprvé jsem pochopila Splynutí duší a pak Repina To kvůli Tobě jsem začala psát básně…takový smysl to dávalo takové prolnutí když jsme spolu seděli v zimě u kamen u starých Peter, který nikdy nemohly vytopit náš byt až dnes vím, jak mi bylo teplo (je mi zima bez Tebe, bratříčku) a cítili ohně dech byli jsme tak šťastný… a potom spolu zalezli pod peřinu a smáli se když jsme vymýšleli teorie vzniku a smyslu světa mívali jsme takový záchvaty smíchu, že jsme se prosili ať už nic neříkáme (jenže to nás rozesmálo ještě víc…) Ne, už nikdy jsem se tak nezasmála… Ale neboj, směju se dál a žiju a nějak se peru a protloukám mám skvělýho člověka po boku a rodinu Víš, jen bych zase někdy po všech možnejch bazarech nakoupila levný desky zase si sedla s Tebou na zem a do rána bychom poslouchali Bohouška Martinů nebo Janáčka nebo Psí vojáky na starým gramci, kterej jsi našel vyhozenej před domem v Břevnově a podívala se Ti s úlevou do očí že jsme tady spolu, společně Některý věci holt nejdou vrátit Tak žiju za dva a snažím se být v srdci korálkovou holkou pravou indiánkou snad právě proto, že mi tečou slzy vím, co všechno jsi mi dal Dneska by Ti bylo třicet, bratříčku Vlastně Dneska Je Ti třicet, Labíbe s duší jež se zprůzračnila poznáním, pokorou a soucitem Nikdy Tě nepřestanu milovat |