Téma #738
Autor:Gunya
Fórum:
Otázky a odpovědi
Datum publikace:13.03.2008 14:12
Počet návštěv:1215
Počet názorů:34

Metriconvert

Chtel jsem vlozit na literru referát (Nemoc k smrti), protoze litera pracuje dobre s vyhledavaci a esej pak lze snadno najit. Nemyslim si, ze je pro literu skodlive, ze na tento servr zavitaji nové studenstké tvare a krom toho jedna se o jednu z nejlepších dánských proz a myslim ze tu na literre klidne muze mit své místo.
Referat se mi ale nepodarilo vlozit – presto, ze jsem hodinu cistenim textu pres poznamkovy bloky a miliony dalsich nesmyslu - s oduvodnenim: Dílo: Text obsahuje nepovolený HTML element: '<metricconverter>'. Nebylo receno co je to metriconvert a co mam udelat aby v textu nebyl – věci které logicky uzivatele muzou zajimat. Ale mam pocit, ze tu se nikdo nestara o to, co uzivatele chteji. Hlavne ze si muzem navzajem davat tipy. (šťouch))

 Na pismaku, kam sem kdysi psal, ale pred x lety jsem odesel kvuli jeho vedeni, jde text vlozit v pohode a tak jsem text nechal tam a na literu hodil pouze odkaz na nej. Napsal sem do prologu proc text nejde vlozit a doufal jsem, ze se situace trochu zmeni. Vedeni literry se vůbec timto problem nezabivalo, a jen me dilo vyradilo. Jako by písmák byl nejaka hrozba – konkurence, jiz je třeba se obavat.

Je mi to dost volny, lepe receno uplne volny - ale jde o nominalismus, ktery se momentalne jevi krajne nedostacující a trocha esencialnejsiho urceni by mi ted prisla vhod. Proc referat neodpovida kodexu litery?

Podle me literra neodpovida na pozadavky uzivatalu. Na tento problem (nemoznost vkladaní textu z wordu u delsich textu zejmena pokud obsahuji poznaky pod carou) sem tu jiz apeloval (http://www.literra.cz/moduly/diskuze/php/tema.php?tema_id=403). Namisto toho aby moderator odpovedel na muj problem, me dilo vyradil.

Cenzura, lhostejnost, autoritarstvi – nezlobte se na me, ale prijde mi, ze tyto pojmy se trochu stavaji domenou literry. J

Doufam ze se vsichni poslem doprdele a budem se povazovat za curaky - to byl presne ucel tohoto clanku)

Mam zkouskovy a nestiham - omluvte prosim mensi kvalitu textu.

Počet úprav: 2, naposledy upravil(a) 'Gunya': 13.03.2008 14:26.

Názory
14.03.2008 08:13
miirdas
 
postmoderní rampouch napsal(a):
Tak nějak dost pochybuju, že text prohnaný přes poznámkový blok, by v sobě měl html elementy. Pokud něco dáš uložit jako prostý text, je to prostý text bez dalších opiček. Sorry, ale historce moc nevěřím.
mě podobné věci dělá mozila, text stačí vložit přes explorer
14.03.2008 12:36
Gunya
Postmoderni rampouch: no fakt nevim co ti na to rict. Snad jen ze sem text protahal ¨pres word pad a ne vylozene blok (txt) - v tom se pismena zmena zmenili na neco jinyho - na nejaky nepismena.
14.03.2008 12:40
Montrealer
Taky vkládám zásadně přes Explorer a to i soubůrky napsané ve Wordu a nikdo neprotestuje. Pokud mi to náhodou zahlásí "Nepovolený element HTML", tak ho prostě najdu a vymažu.
14.03.2008 12:49
Gunya
Montreal: Jo to je mozny, ale word pad ho nenajde a textak nekdy zmeni pismena. Jedina moznost je fakt ulozit to na pismak zkopcit z pismaku a pak dat sem. Muzu ti svuj referat poslat na mejl a muzes si to vyzkouset.
Psal si nekdy text s poznamkama pod carou?
14.03.2008 13:00
Gunya
jedina moznost jak sem dostat text - a vsem exotum typu rampouch jej muzu zaslat
- je podle me ulozit text jako kritiku a pak jej zkopirovat do ulozeni dila -
coz je podle me chyba v naprogramovani literry, a kazdyho normalniho autora
kterej neni takovej posuk jako to musi odradit.

Takze jdu na test:
Søren Kierkegaard [1]: Nemoc k smrti[2]






(referát)






Napsal: Jiří Palička






(učo:12111)













Kniha byla napsána dánským filozofem Sørenem Kierkegaardem v
roce 1849 pod pseudonymem Anti-Climacus [3] a zabývá se zoufalstvím, které je
následně srovnáváno s hříchem. 19. st. bylo typické pro svůj počátek psychologie
a romantismu, jenž se v mnohém stavěl proti osvícenství. Stopy obou směrů lze v
této knize sledovat.






Název knihy je inspirován kapitolou z Janova evangelia, v níž Lazar
umírá na svoji nemoc, ale Ježíš jej posléze vzkřísí. Tak je vyjádřeno, že
zoufalství není vázáno na život a smrt, neboť křesťanství, stejně jako
Kierkegaard, věří v nesmrtelnost duše. „Nemoc smrti“ proto neznamená nějaký druh
smrtelné nemoci, ale nemoc (nemožnost) opravdové smrti. To je pravým - u
křesťanů vírou překonaným - zoufalstvím, které svazuje k Bohu a činí obecně
člověka eticky pevnějším.






Kierkegaardův křesťanský přístup však – ve shodě s Ježíšovým poselstvím -
vyzvedává spíše nezbytnost individuální náboženské víry a vlastního osobního
obřadného přístupu, než křesťanské kultovní ideály. Autor se staví proti
křesťanskému dogmatismu, kultu, pojetí hříchu a lpění na historicismu, který
podlamuje etický systém a podporuje lhostejnost. Tímto postojem se dostal do
ostrého sporu s předními představiteli křesťanství, který zesílila i skutečnost,
že v Dánsku nebyla učiněna odluka státu od církve.






Jeho tvorba je považována jak za jednu z nejvytříbenějších v dánské literatuře,
což lze sledovat v preciznosti, obraznosti, nadsázce a ironii jeho stylistiky,
tak za počátek existencionální filozofie. Kierkegaard se ve svých rozborech bytí
jako jeden z prvních nahlíží na duši z pohledu procítěného individualismu
stavějícího se proti společensko-universálnímu etickému kodexu, historicismu a
scientismu. Proto jeho samotnou filozofii je možno různě interpretovat (jak lze
vidět u Sartra či Camuse).




















Zoufalství (I. Díl)






Kierkegaard určuje ducha člověka (duši) jako vztah Já, jež usiluje o to, nalézt
rovnovážný poměr ve vztazích, vůči nimž, či v nichž je souvztažně postaveno:
například vztah ke konečnosti, skutečnosti, sobě samému či k Bohu, který touto
možností lidské volby a svobody „pouští člověka na své vlastní nohy“, jejichž
kroky by však v sobě dle autora měly nést stopy víry, chce-li člověk nabýt
celistvosti a pevnosti osoby.






Pokud Já není schopno najít rovnovážný poměr ve výše zmiňovaných vztazích, trpí
zoufalstvím, jehož důsledkem, či příčinou, je vesměs neuskutečnění vnitřně
zamýšlených „věcí“. Zoufalství je proto dle Kierkegaarda ve svém jádru projev
nemocného ducha, jenž ztratil víru, současně je však také nezbytným impulsem k
jejímu opětovnému nalezení, jak je analogicky a zesíleně vyjádřeno v biblickém
příběhu o Lazarovi. Tento obraz však nese ještě jeden pro knihu příznačný
podtext: že samotná víra je schopna věcí, jež nelze vědecky uchopit, vysvětlit
či předpovídat. Je tak explicitně vyjádřena skutečnost, že i v době moderní vědy
a techniky je víra a náboženský přístup stále nepostradatelnou a nepřekonanou
součástí lidského života. Vrátíme-li se zpět, lze říci, že zoufalství je jak
lidskou [ 4] předností, tak nedostatkem, souhrnně však všeobecným lidským
fenoménem.













Kategorizace zoufalství






Souvztažnost vztahů Já v zoufalství odráží Kierkegaardovo členění úzkosti jako
jevu, jenž může být exogenního či endogenního původu, přičemž u exogenního
zoufalství Kierkegaard úzkost obecně rozčleňuje a u endogenního zoufalství
rozlišuje spíše druhy lidského způsobu vnímání sebe a okolí.






Za víceméně exogenní fenomény zoufalství považuje autor nepoměr Já ve vztahu ke
konečnosti či skutečnosti.






Pokud se Já staví pouze k nekonečnu: jeho zoufalstvím je absence konečnosti.
Takový vztah Já považuje autor za fantazijní, fatalistický, oddaný sebecitu a
vidí v něm snahu o útěk před sebou samým.






Má-li Já vztah pouze ke konečnosti: jeho zoufalstvím je absence nekonečna. Já je
pak dle autora v tom vztahu egoistické, ambiciózní a zaměřené na
socio-ekonomickou a materiální stránku života.






Kierkegaard při tomto členění současně vyjadřuje, že člověk je syntézou věčné
duše a konečného těla, přičemž Bůh je jejich jednotící princip.






Další možností zoufalství je nepoměr Já ve vztahu (vztazích) k nutnosti a
možnosti, o jejichž syntéze hovoří jako o skutečnosti. Staví-li se Já pouze k
možnosti: jeho zoufalstvím je nemít nutnost. Naproti tomu je-li Já postaveno
pouze vůči nutnosti: zoufá pak ze ztráty vztahu k možnosti a stává se otrokem,
pro nějž je následně možnost – zejména u věřících – lékem na vše. Za jedinou
skutečnou pomoc považuje Kierkegaard v tomto stavu přimět dané „Já“ k uvědomění
si, že pomoci si může jen samo.













K endogennímu zoufalství Kierkegaard dle psychologické tradice nezařazuje
psychické těžkosti vzniklé výjimečně tíživým osudem, přesto ale vyjadřuje
přesvědčení, že člověk je schopen skrze víru dosáhnout vyrovnanosti téměř ve
všech stádiích lidského života. Mezi tento druh zoufalství lze zařadit i
psychické nemoci, v jejichž případě vyzvedává nutnost psychiatrického či
psychologického přístupu.






V endogenním (osobním) zoufalství rozlišuje zoufalství vědomé a nevědomé.






Je-li zoufalství nevědomé, může být Já přes svoji duchaprázdnost spokojené a
úspěšné. Tento druh zoufalství Kierkegaard připisuje ne-křesťanům a lidem, kteří
se nezajímají o spirituální věci.






Nevědomé zoufalství je v knize popisováno jako lpící na smyslnosti,
jejíž absence má obecně za následek vědomé zoufalství. Autor proto estetismu, či
pohanství, nepřipisuje schopnost činit soudy o věcech etických. Na to má dle něj
právo pouze intelektuální myšlení s náboženským vědomím. Tak esteticismus,
smyslnost, instinktivnost, pohanství, poezii, krásu, vědu, ušlechtilost, umění
apod. vidí autor jako vydané napospas nevědomému zoufalství.













Je-li zoufalství vědomé, je toto vědomí vždy jen částečné, neboť trvalé
uvědomění si svého zoufalství, či Já, vyžaduje dokonalou a konstantní
sebeznalost, které člověk není schopen. V běžném životě ztrácí průměrný člověk
vědomí své osoby v zábavě, práci apod. Kierkegaard dokonce tvrdí, že člověk si
je obyčejně vědom sám sebe sotva pár hodin týdně.













Ve vědomém zoufalství (nad sebou samým) rozlišuje dva postoje: odmítnutí
vlastního Já a touhu být někým jiným.






V nechtění být sebou vidí autor slabost a ztrátu vztahu k věčnosti. Tento druh
zoufalství je příznačný „ženskému zoufalství“ [5], jež je více instinktivní a
více se určuje ve vztahu k protějšku. Proto je-li tento vztah ukončen, vede k
zoufalství z nechtění být sebou.






Obdobně je tomu i v autorově charakteristice zoufalství nad pozemskostí. Toto
zoufalství Já vidí jako bezprostředné, pročež se také nedokáže v ničem obhájit,
a tudíž nemá ani etické vědomí. Pro svou nepevnou a rozvázanou povahu snadno v
případě své změny zapomene, kým bylo. Nezmění-li se, zůstává ve své nicotě, jež
je podněcována chtěním, aby věci byly jinak.






Je-li Já naproti tomu upjato k nadpozemskosti, obyčejně je to dle autora jen
proto, aby své odcizení mohlo zveličit a opět zoufat nad pozemskostí.






Za ojedinělejší druh úzkosti považuje Kierkegaard zoufalství nad sebou samým a
svojí slabostí (nikoliv již kvůli své slabosti) ve snaze stát se někým jiným. V
tomto druhu zoufalství má Já vztah k věčnosti a Bohu. Namísto toho, aby se však
člověk získanou vírou chopil života, učiní z ní modlu, jíž se klaní a
odevzdává.






Vztahem k věčnosti překonává Já bezprostřednost, proto je také schopno se
záměrně ponížit či činit něco proti svému momentálnímu chtění. Tak je toto
zoufalství intenzivnější, činorodější, a proto pravděpodobněji překonatelné.
Díky překročení pouhé okamžikovosti jednotlivých pocitů je vědomí, k němuž se
toto Já váže, také plynulejší a schopno samoty a jistého druhu samostatnosti.
Skrze tyto vlastnosti je pak tato „duše“ považována za rebelskou, bezstarostnou,
démonickou a duchovní. Svoji samotu dle Kierkegaarda nepřekoná a dává ji za vinu
špatné společnosti či jiným objektivním příčinám. Kontinuita vědomí tohoto Já je
tímto zoufalstvím narušována, a proto je jeho myšlení v mnohém chybující, čímž
se jeho zoufalství neustále stupňuje.






Motivací takto zoufalého Já se dle autora ztratí se ve snaze o to být někým
jiným v činorodé a jednostranné vášni. Toto zoufalství odpovídá Kierkegaardově
pojetí mužského zoufalství, jež je méně vázáno na svůj protějšek, a v případě
ukončení partnerského vztahu chce být vysněným Já, což je však víceméně
převlečené nechtění být sebou. Zoufalství stát se „sebou“ se dle autora
projevuje nejsilnějším vzdorem a často vede k tomu, že člověk přehlédne své
meze, v čemž autor vidí stopy stoicismu. Já, jež se touží stát sebou „samým“, je
ve své podstatě pouze přechodné, dočasné, a proto je pro ně vše experimentální,
vážnost postrádající a kdykoliv zrušitelné. V takovéto přechodnosti se dle
autora Já po čase, přes svoji autarkii, upřímnost, bouřlivost a ataraxii ztratí
a začne pociťovat nenávist.




















Hřích (II. Díl)






V druhém díle své knihy Kierkegaard vysvětluje, že i samotné zoufalství je
hřích, neboť skrze Ježíše bylo lidstvu zvěstováno, že vírou – jako vlastním
morálním úsilím a nikoliv oddanosti náboženským institucím - lze přemoci
zoufalství, a proto je hříchem tohoto poselství nedbat, ať již ze slabosti, či
ze vzdoru.






Tak jako Kierkegaard hierarchizoval zoufalství, tak člení i samotné stupně
hříchu, jež opět počínají lhostejností (nevědomostí) a končí vzdorem.






Zvláštním ambivalentním druhem hříchu je básnictví. Autor v něm vidí výjimečnou
schopnost vyjadřovat náboženské myšlenky, současně však básnickou expresi
považuje za hříšnou pro své zveličování a zkreslování. Obdobně ambivalentně na
čtenáře může působit fakt, že Kierkegaard považuje za skutečnou víru pouze
křesťanství a zamítá tak automaticky například islám. Je-li básnictví napůl
hříchem a napůl výjimečným vyjádřením náboženského ducha, lze předpokládat
stejně ambivalentní postoj i k islámu založenému na veršovaném Koránu, třebaže
jeho obsahově historická stránka víry je až na občasné drobné odchylky totožná s
křesťanstvím. Kierkegaard však tuto stránku náboženství považuje za nepříliš
podstatnou, a zde je možno sledovat počátek jeho paradoxního – obyčejně v
dodatcích zmiňovaného – přístupu ke křesťanství, jemuž jmenovitě je kniha
odkazována. Vzhledem k tomu, že se vždy obrací pouze ke křesťanství, lze
předpokládat, že považuje křesťanství za jedinou „pravou“ víru.






Kierkegaard se ve svém pojetí křesťanství po vzoru Sokrata odvolává na paradox,
skrze nějž ukazuje bezmocnost vědeckého přístupu v mezilidských vztazích.
Obdobný postup lze sledovat i v Heideggerově určení metafyziky. Paradoxů je v
Kierkegaardově pojetí křesťanství hned několik. Jedním z prvních je oběť
samotného syna Boha, či samotného Boha (záleží na tom, jak pojímáme Svatou
trojici) „ubohým“ lidem. Lidé dle Kierkegaarda nechápou velikost této situace,
jež vyžaduje vztah a víru k Bohu, což člověk odmítá a pohoršuje se nad tímto
druhem náboženského života. Pohoršení srovnává autor se závistí, kterou
charakterizuje jako skrytý obdiv k člověku, který nám brání ve štěstí. Obdiv je
pro Kierkegaarda šťastná „ztráta“ sebe samého, závist je nešťastné prosazování
sebe sama. Tento kontrast vidí jako analogický s určením křesťanského uctívání a
pohoršování se nad Bohem.






Sokrates definuje hřích jako nevědomost. Kierkegaard s tímto
nominalistickým tvrzením souhlasí, avšak shledává v něm pro tehdejší pohanské
Řecko typickou absenci nábožensko-etického a esenciálního [6] přístupu, díky
čemuž Sokrates dál dle autora necharakterizoval, co je to nevědomost a hřích.
Sokrates upřesnění ve své podstatě nepotřeboval, neboť ve svém zdravě naivním
etickém přesvědčení předpokládal, že nikdo nejedná špatně vědomě. Pak hřích
vlastně neexistuje, což sice je v souladu s křesťanstvím, neboť křesťanství
předpokládá, že k objasnění hříchu je třeba zjevení Boha, ale zlo je oproti
přesvědčení Sokrata možné činit i vědomě. Nedostatky jeho nominalistického
určení hříchu však vyplňuje jeho jednání, což je jeho největším poselstvím, jež
lze shrnout slovy: „Jednej podle víry své.“ Kierkegaard považuje tento postoj za
soudobému křesťanství již odcizený a zabředlý do formalismu. Křesťanství se v
jeho očích stalo mechanickou ceremonií, jež odsála náboženský přístup z běžného
individuálního života – z oblasti, kde je ho nejvíce třeba.






Sokratovo „paradoxní“ jednání považuje dále Kierkegaard nejen za ochranu proti
vědecké logice, ale také proti dogmatismu. Dogmatismus se neprůkaznost hříchu
snažil překonat zjevením v něž je třeba uvěřit a hřích se tak odsunul do oblasti
pokání a odpuštění. Pro Kierkegaarda je profetismus a zjevení v určení hříchu
nepodstatné a prosbu o odpuštění hříchu považuje za nepřijatelnou. Hřích je
podle něj určen jednoznačně: Hříchem je vše co není z víry (Římanům 14,23).
Třebaže toto určení není striktně pozitivistické, je dle něj pro své
vyčerpávající určení esenciální, ale současně i paradoxní. Jeho paradox tkví v
tom, že ve své všeobecné a kolektivistické abstraktnosti nemůže na nikoho
konkrétně poukázat. To však neznamená – jak je obecně míněno – nepostižitelnost.
Jak říká Kierkegaard, soupis hříchů nosíme připnutý na svých zádech a jednou jej
tak doneseme k Bohu.






Bůh dle autora bere lidi – a nejen lidi, ale i zvířata (Matouš 10,29) – jako
jednotlivce. Hřích nenáleží celku jak je v křesťanství zdánlivě vyjádřeno, ale
jednotlivci, neboť skupinu nelze odsoudit. Na tomto faktu, který navíc zesiluje
skutečnost, že i samotná individualita se stává ve svém jádru kolektivní
psychózou, vidí postavenou řadu mylných křesťanských principů a přesvědčení:
například domněnku, že hřích je dědičný, nebo že když člověk „uvěří“, smažou se
všechny jeho hříchy, což zcela opomíjí, že ve vztahu k Bohu jde o uskutečnění,
ne o vyslovení, tvrzení, či přesvědčení. Jako obdobně scestné vidí autor
přesvědčení, že Ježíš svým ukřižováním splatil naše hříchy. Stejně tak i dnešní
modlitby křesťanské komunity Kierkegaard nepovažuje za projev víry a vidí v nich
spíše kolektivismem a tradicionalismem odcizené prvky, od kterých si něco
slibovat je naivní drzost. Církev se díky tomuto druhu odcizeného kolektivismu
stala komerční institucí, tak jak si přál Martin Luther[7], v čemž Kierkegaard
vidí úpadek křesťanství.






Hřích za určitých okolností vidí Kierkegaard jako Bohem připouštěný,
avšak za tím účelem, aby se jej člověk naučil vyvarovat.




















Kierkegaardova próza je kousává a jiskrná, čímž překonává „běžné“ psychologické
a filozofické škatulkování. Proto bych chtěl na závěr připomenout, že cílem jeho
knihy byla spíše než fixace ontologické existence, snaha přinutit člověka k
přemýšlení o lidských vztazích.











































--------------------------------------------------------------------------------



[1] jeho filozofie se stala výchozím bodem autorů jako byl například
Wittgenstein, Heidegger, Kafka, Barth, Sartre, a Camus. Tito autoři pak
Kierkegaardovu filozofii uvedli po jeho smrti ve známost.






[2] Orig.: Sygdommen til Doden; Př.: Marie Mikulková-Thulstrupová; 1. vyd.;
Praha: Svoboda-Libertas, 1993






[3] Climacus odkazuje pravděpodobně na významného křesťanského představitele
Johna Climacuse. Případný odpor k němu pouze symbolizuje, že skutečná víra není
postavena pouze na slepém obdivu, ale i na schopnosti postavit se jak proti
sobě, tak i proti samotnému přesvědčení víry. Z této perspektivy je pak třeba
knihu vnímat.






[4] Zvíře tohoto zoufalství není dle Kierkegaarda schopno. Tento postoj však
nelze brát antropocentricky.






[5] Kierkegaardem ustanovený pojem.






[6] Esencialismus byl upevněn teprve až Sokratovým žákem Platónem.






[7] Náboženství Dánského království je od roku 1563 Luteránské.
14.03.2008 13:10
postmoderní rampouch
to že zrovna ty to nedokážeš, je smůla, všichni ostatní uživatelé literry to zvládají

takže nevím, kdo je tedy exot
14.03.2008 13:15
Gunya
No je to mozny, ze sem exot - ale me to proste nejde ulozit ani do poznamovyho bloku - ja se fakt nechci hadat jen me nasralo ze si rekl ze mi neveris. Tak sorac ze se vytekl. Posli mi svoji mejlovou adresu a ja ti poslu ten referat a muzes to zkusit.
14.03.2008 13:16
Gunya
Kazdopadne kdyz jde text vlozit sem, mel by jit vlozit i jako dilo.
14.03.2008 13:17
Gunya
A nevsiml sis ze neslo o metriconvert, me nasralo, ze mi moderator9 dilo vyradil.
14.03.2008 13:21
Gunya
postmoderní rampouch napsal(a):
tak jsem se díval na Písmák - no jo, když ty to máš prošpikované odkazama... na tohle literra fakt konstruovaná nebyla, musel bys to kopírovat jako text
ja ty odkazy co vidis na pismaku jak idot smazal a stejne to neslo!
14.03.2008 13:27
Gunya
Nekdo mi tu neveril ze dilo bylo vyrazeno: zprava co mi dosla od moderatora9:
Oznámení o změně zóny díla 'Nemoc k smrti' na 'Vytříděno'
Důvod změny zóny vašeho díla 'Nemoc k smrti' (#47706):

Dílo neodpovídá kodexu Literry.
14.03.2008 13:29
postmoderní rampouch
klidně mi to pošli na medidik@seznam.cz - vsadím se, že to vložit jde a že případný tag lze prostě odmazat
14.03.2008 13:29
postmoderní rampouch
a na to původní "dílo" jsem se díval a bylo vyřazeno právem - přečti si kodex
14.03.2008 13:34
Gunya
No jo, ja to beru, ale nemyslis ze kdyz to sem nejde vlozit tak to trochu meni situaci?
Ja nevim jak se odmazavaji tagy. Je mozny ze je nejaka metoda jak to udelat - prave proto sem tu prece dal ten odkaz
- dohaje ja nestiham a resim tu takovy kraviny(
14.03.2008 13:36
postmoderní rampouch
Protože si pořád jen meleš svou a neposloucháš, co ti říkají jiní (Pomerančová, --).
14.03.2008 13:42
Gunya
Ja sem se o tomhle s Mirindou uz jednou dlouho bavil a nepomohla mi s tim. A tenhle text nejde ulozit jako .txt a pokud jo tak se prepisi vsechny znaky.
14.03.2008 13:48
Pomerančová
achjo... 
14.03.2008 13:49
Gunya
Konvalina napsal(a):
Kdybys radši čas, který věnuješ tomuhle (s prominutím) pindání, věnoval ke zušlechtění toho díla, co jsi sem znovu vložil. Je to bída a utrpení.
No proste nejsem tak dobrej jako ty)) nemuzu za to ze nemam ten dar.
14.03.2008 13:50
postmoderní rampouch
nějak jsem se nedočkal toho mailu - docela by mě zajímalo, co na vložení toho textu zabralo 2 hodiny (!)
14.03.2008 13:57
Gunya
Protoze sem byl v celetny kde jsou zamrzly pocitace))
[ << ] [ < ]

Přidat názor
Avízo:
Jen pro autora

(Pro přidání názoru je třeba se přihlásit)