Nejsem vůbec mateřský typ a nestydím se k tomu přiznat. Nikdy jsem neupadala do stavů mrákotného nadšení při pohledu na miminko, děti jsem ve svém životě neplánovala a jejich společnost mi dělá dobře teprve od věku, kdy jsou komunikativní a je s nimi legrace. V podstatě mám k dětem klasicky otcovský přístup – blbnout ano, vychovávat ne. Přesto jsem měla s dětmi poměrně bohaté zkušenosti už od dětství, kdy se mi během tří let narodili bratranec, sestra a sestřenice a na výchově prvních dvou jsem byla nucena se podílet. Postupem času se kolem mne začala objevovat mimina kamarádek a já chtě nechtě sbírala zkušenosti, o nichž jsem se bláhově domnívala, že je nikdy nebudu muset v praxi použít.

Když se nám narodil syn, byla jsem teoreticky připravená na všechno. Kromě toho, co skutečně nastalo. Naše dítě totiž jaksi neodpovídalo tomu, co se o dětech vypráví či píše v odborné literatuře. Synek byl od narození naprostý pohodář, který nikdy nebrečel, spal celou noc (zpočátku i celý den s pauzami na jídlo), nebál se nikdy cizích lidí – ostatně, u nás to vždycky vypadalo jako v průchoďáku a návštěvy se dodnes střídají jak apoštolové na orloji, dobře jedl a pořád se smál. Nikdy nebyl mrzutý nebo plačtivý. Ani nevím, kolik má zubů, jejich růst nelze podle ničeho vysledovat. Pravda, psychomotoricky se vyvíjel rychleji, než bývá v tabulkách zvykem a od svého třetího měsíce si sebou ve zdravotní kartě nese poznámky: Hyperkinetický, hyperaktivní s vykřičníkem, ale i to se stává.

Dnes je mu dvacet měsíců. Je stále usměvavý, přátelský, spí celou noc, dobře jí, je velmi komunikativní, rád si zpívá, mazlí se a projevuje zájem o veškeré činnosti a předměty. Až do tohoto bodu je všechno v pořádku. Jediné, co v pořádku není je, že nás mučí. Fyzicky mučí. Opravuji poznámku o zubech. Počet jeho zubů lze vypozorovat z otisků na našem těle.

Abych to upřesnila – mučí pouze dospělé lidi, zejména rodiče. Děti objímá, pusinkuje a hladí. I své medvídky pusinkuje a hladí. Matku a otce po každé pusince nebo pohlazení praští po hlavě nebo jim prokousne paži. Není nijak výjimečná situace, kdy vytáhne prkno, které jistí šuplíky (už jen symbolicky, šuplíky jsou dávno prázdné) a je o dost delší než on, vesele s ním přiskotačí k posteli, na níž odpočívá rodič, a prknem jej vší silou flákne, načež propukne ve veselý smích. Tento týden mi téměř rozdrtil prst dvěma cihlami. Pod okem mám monokl, neb mne praštil vlastní lebkou přesně pod oko. Ruce a nohy mám poseté modřinami. Paní doktorka na imunologii, kam chodím každý týden na vakcínu, si zřejmě musí myslet, že jsem oběť domácího násilí. Do určité míry má pravdu. Jen nevím, jestli by správně pochopila fakt, že mne týrá batole, nikoli grobiánský manžel. Před spaním nás pravidelně oblažuje vypichováním očí, kousáním, kopáním, skákáním z peřiňáku na hlavu a břicho etc. Ano, je hyperaktivní, ale proč sakra musí být navíc i sadista?

Zkoušeli jsme dobré rady přátel a známých. I u dětské doktorky jsem se poptala. Ani jedna se v reálu nesetkala s úspěchem. Zákazy syn neregistruje, plácnutí přes ručičku necítí. Což je další problém. Má zvýšený práh bolesti. Pokoušeli jsme se ho také kousat, jak nám poradila paní doktorka, jenže ono se mu to líbí. Nedávno ke mně před spaním natáhl ručičku a zcela vážně mne požádal „mami, bebí“ a nedal pokoj, dokud jsem ho párkrát nekousla. Samozřejmě se tím královsky bavil. Neplatí na něj, když předstíráme pláč. I to je důvod k bujarému veselí. Někdy mám dojem, že nás považuje za hračky na klíček. S tím rozdílem, že k hračkám je o něco málo ohleduplnější.

Tak nevím. Jak na něj? Zatím je ještě maličký, ale když to takhle půjde dál, za dva za tři roky na nás vystartuje s motorovou pilou. Nemusím se nutně dožít pravnoučat, ale s tímhle přístupem se nedožiju ani jeho maturity. Nejsme s manželem nejmladší a těla stárnoucích hippíků, kteří na nějakou správnou životosprávu od útlého mládí kašlali, nejsou zrovna nejodolnější. Sex, drogy a rokenrol se na našich korpusech přece jenom podepsaly. Jak vychovat z malého kata Mydláře umírněného pacifistu?

Jeho chování rozhodně není způsobené nedostatkem zájmu. Synovi se nelze nevěnovat, je to ostatně jediný způsob, jak mu zabránit v demolici bytu. Není zanedbaný, chodí čistý, má základní hygienické návyky, hrajeme si s ním, čteme mu z knížek, pouštíme pohádky, zpíváme mu písničky a vyprávíme říkanky. Vzhledem k tomu, že je jediné batole v rodině má spíše sklon k rozmazlenosti než k zanedbanosti. Navíc se mu pravidelně věnují i naše četné návštěvy; zejména „tety“ má moc rád, neboť v jeho zájmovém žebříčku je osahávání ňader druhou nejoblíbenější činností hned po násilné destrukci. Počítali jsme s tím, že bude magor. Oba jeho rodiče bývali v mládí na psychiatrii jako doma. Jeho sadomasochismus nám ale lehce zamotal hlavu. Můžeme se utěšovat leda tím, že v budoucnu napíše druhou Justinu… jenom by nemusel, na rozdíl od autora té první, potupně dožít ve vězeňské kobce.