Zdá se mi to nebo bdím? Před očima se mi otevírá vstup do podzimního obrazu: zdánlivě nesmyslné odlesky slunce na listech stromů rudozlatě lemují loňské listoví na cestě k vyhlídce nad přehradou. Zpívají ptáci, v křoví se plazí předpotopní ještěr. Vplouvá do vody, mrskne ocasem a je pryč - a najednou je zpěv ptáků přehlušen ozvukem vln tříštících se o skálu. Pravidelný, nesmazatelný tlukot oceánu v mé mysli maluje další vzpomínku: oceán je hračkou, umyvadlem pro mé nohy, mám na sobě šupiny a jsem obrovský plaz. Tak obrovský, že voda mi sahá sotva po kotníky, jen se nemohu nikam pohnout. Křik dítěte by mě měl probudit z tohohle vizuálního opojení, ale namísto toho se dětský pláč přeměňuje v pravidelně se smršťující a opět se rozšiřující tmavě rudé skvrny, které se slijí v jednu větší - a je to srdce! Pulzuje bez ustání i když pláč zatím vystřídal zvuk tibetských zvonů. Srdce roste, opět se rozděluje do mnoha skvrn a zaplňuje prostor. Je ho plný vesmír. Plný vesmír lásky.
Epilog
Takhle jsem prožila sluchové cvičení v neděli na kurzu intuice.
Vidím, že mám příznivce, tak posílám avi i od neviditelného dílka... :c) Dnes mám být už dávno na narozkách maminy, ale místo toho si tu hraju. Ta by mi ale dala, bejt o něco mladší :c)
no jo, je z doby, kdy mě ještě bavilo ukládat si vize... nějak se mi to přestalo dařit, je toho totiž už tolik, že bych se s tím na server těžko vlezla :c)) - ale ne všechny jsou i zvukové...