a jsem prý jediná, která to odmítla. PaS - takhle se podepisuje človíček, s kterým jsem se k focení na akty odhodlala. Duchovně se snaží růst podobně jako já, kupodivu na to jde úplně jinak, přes individuální konzultace - ale to by byla trochu jiná debata... Pocítila jsem s ním takovou tvůrčí blízkost, stejný pohled do nitra věcí...Vlastní nahota ve spojení s objektivem ... po letech objevování svého těla v náručích mužů mě udivilo, že byla tam venku pod širým nebem téměř dětsky nevinná,  neschovávalo se za ní nic než zvědavost na výsledný tvar a přitom s odložením tkanin jako bych odložila dospělou? ostýchavost a beze studu nechala jsem se v té pískovně pohladit větrem, přímo jsme se tetelila, když se proháněl a letmo dotýkal mé kůže, zarývala jsem prsty do země, až ke kořenům a bylo to přesně podle mého temperamentu.  Jen mi tam ke štěstí chyběla ještě voda a oheň, vzduch a země jako zástupci základních elementů mi nejsou tak blízko - myslela jsem si dodatečně, ale při rozvzpomínání na jemnou vůni zeminy a chvilkové záchvěvy vzdušného proudění jsem zapochybovala, zda mi tam ty dva prvky chyběly doopravdy - někdy asi není dobré chtít vše najednou.
 A nebylo to o extázi těla, jakou by si na pozadí takového focení v plenéru či v ateliéru každý normální zdravý mužský asi představoval - i když to tělo nakonec na fotkách zůstává, bylo to o splynutí s prostředím, o návratu domů... a bylo víc než zajímavé překročit strach z konvencí a jít do toho, co mě přitahovalo už když jsem se dívala, jak Jan nebo Sára při své práci  mačkají spoušť - a je na světě něco, na co se pak můžeme hodiny koukat ... Zase jsem byla na výletě někde, kde bych jinak asi nebyla, kdybych neodstoupila od svých obav.
 Bylo to někdy v březnu. Letos. Možná vám připadá zbytečné, že tu líčím průběh takového pro nezúčastněného čtenáře snad až banálního odpoledne, ale bylo svým způsobem neopakovatelné. Byla jsem jen já, tráva, písek a někdo, kdo to zachytil. A pak jsem byla pozvaná k odkrývání slupek nanesených na to "obyčejné" lidské tělo nafocené v přírodě a to byl také úžasný pocit:pozorovat ten jeho tvůrčí proces.
 Vždycky mě bavilo hrát si s obrázkama - a Pavel je takový trochu kouzelník v tomhle směru. Jako zapálený fotograf a svým vlastním způsobem vlastně i filosof je to velice zajímavý člověk. A dost si rozumíme. Na jedné z té série fotek je například podklad z věží chrámu sv. Barbory v Kutné Hoře. Je škoda, že to tam vytuší jen pár lidí. Já je tam vytušila - a jak se odlupovaly ty vrstvy jako cibulové slupky, najednou tam byla hradba z věžiček... Nevím, možná je to nesdělitelné, jakou radost jsem z toho měla - korespondovalo mi to najednou se vším, co jsem při tom focení cítila. Trochu posvátná hrůza, trochu absolutní svoboda... a nádhera z pocitu, když se tvoří. Radost z toho, když někdo vycítí něco nevysloveného. O Barboře mezi mnou a Pavlem nepadlo ani slovo, ale jaksi to čouhalo a číhalo ve vzduchu.
Jsem teď trochu jiná než jsem byla před tou dobou, která uplynula od letošního března - předtím, než jsem objevila svou vlastní radost z nevinnosti, z kousku dítěte, které v nás všech přes všechny pocity ublížeností a vin, přes to, co se sebou necháme občas zacházet jako se stavebním materiálem, z kterého roste kolem našeho jádra témeř neprostupná zeď, předtím, než jsem se dotkla listů, trav a kořenů...Svých. Vždycky jsem měla potřebu sdělovat nesdělitelné, jsem ryba, měla bych mlčet... ale tu potřebu mám  pořád  - ale už se méně bojím, že ji nebudu moct nikde uplatnit - svěřovat a důvěrnit se v té míře, v jaké je to pro toho druhého ještě únosné a která by zbavila moji představivost tíhy nepovoleného. Už vím, že ji mohu vždy svěřit svým stonkům, svým listům, svým květům... protože vím, že všichni máme společné kořeny.
Přes snahu zjednodušit si život si ho dost často spíš komplikuju - ale ten výlet do pískovny - vřele doporučuju. Objevte sami sebe mezi svými představami...

PS:Jedním z mnoha - ... se jmenuje ta fotka, o které je tohle povídání a zastihla mě právě v období, kdy jsem si procházela první čakru, která se vztahuje ke kořenům - k rodině, k základům bytí, k tomu, co je v nás animální, a tady se mi povedlo skoro splývat s těmi nejpřirozenějšími kořeny stromů. Je mi zase tak zvláštně, když to popisuju. Byla jsem na chvíli opravdu jedním z mnoha, ale ten název jsem nevymyslela já...

Někdy musíme poodstoupit, abychom lépe pochopili něco, co nevidíme, když to máme příliš blízko. Možná ten odstup, který jsem si dovolila nastolit, mi pomohl vidět spoustu věcí z jiného úhlu pohledu. Snad jsem tímhle svým poodstoupením úplně nepřišla o, ale k rozumu, ještě to ale není úplně jisté. Ještě se s tím dost potýkám. Ale jsem daleko víc sama sebou.