Sen smutku v modravé náruči se hvězdám uklání a jeho smích láká zlámané kopretiny k umírání bez pláče bílých skřítků, kteří na harfu brnkají a zvonečkem udržují takt svých zpěvů tesklivých.
Jen málokdy je slyšet smích a nářek jejich dívek!
Jsou ztrnulé, když v trávě sedí a naslouchají jejich hře bez slz bez tanečníků.
Jediné, co bych vytkl, je nadměrný počet těch básnicky nejotřepanějších slov: smutek, modravý, hvězdy, kopretina, skřítek, harfa, zvoneček... Kvůli nim to vzbuzuje dojem nechtěné parodie.