Venkov umírá, a zvlášť
advent na vesnici působí otřesně -
- jako Ladovy obrázky bez lidí.
Ani ponocný netroubí rumovým
dechem půlnoc.
Zbytky věřících katolíků
na pokraji vyhynutí
zpytují svědomí na
půlnoční mši.
Sborovým zpěvem,
který může někdy i ladit,
přehluší pachuť svých
jedovatých jazyků.
Mladí se do chalup jezdí jen vyspat
na práci ve městech.
Zmizeli z očí - v drátech
a v éteru objevují nové světy.
Starý venkov nechávají
milostivě dodýchat.
Starý venkov - tu cepenící
babiznu, zpívající na kúru
odrhovačky, které dávno
ztratily svůj smysl...
Stařenu s trnovou korunou
z kostelů,
s břichem narvaným k prasknutí
laciným konzumem,
který se na jejím poli neurodil... |
|
