| Dílo #8915 |
|---|
| Autor: | Ewan |
| Datum publikace: | 23.08.2004 23:13 |
| Počet návštěv: | 1398 |
| Počet názorů: | 12 |
| Hodnocení: | 2 |
| Putování duše |
|---|
Jsou to dvě hodiny co jsem měl oběd a pořád se cítím jako duše kterou přepumpovali a má co nevidět prasknout. Cítil jsem, že jestli ještě chvíli budu ležet a nehýbat se, tak stoprocentně usnu. To jsem nechtěl, chtěl jsem zase letět daleko za někým kdo mi byl blízký. Po chvíli zápolení jsem nakonec vstal, popošel jsem pár kroků doprostřed svého pokoje. Usedl jsem na zem, nejprve jsem uvolnil své tělo, poté svojí mysl. Oči jsem měl zavřené, mé tělo relaxovalo a má mysl se vydala na cestu. Po několika chvílích polospánku jsem pocítil jak moje bosé nohy usedli na velice horký písek. S tímto pocitem jsem otevřel oči, rozhlédl jsem se kolem sebe a na míle daleko byl jenom písek, skutečné hory písku, jejich barva mi připomínala barvu písku, osvětleného zapadajícím sluncem. Slunce však bylo jako by přikované v prostřed krásně modré oblohy. Ach to pálí pomyslel jsem si, kéž kdy by tu byl nějaký strom v jehož stínu bych mohl najít klid pro své nohy. Otočil jsem se abych pozorněji prohledal okolí jestli tu přece jenom není nějaká zeleň. O pár metrů dál byl vzrostlý, mohutný a zelenými listy posetý strom. Po krátkém sprintu se mé nožičky konečně dočkali vytoužené úlevy. Ve stínu jsem našel pro své nohy nejstudenější místo a usedl k němu a zcela je ponořil do písečného objetí. Vychutnával jsem si pocit blaha, který mi matka příroda poskytla. Mé myšlenky však směřovali jinam, lépe řečeno za někým jiným. Kdy už tady bude, ptal jsem se nedočkavě sám sebe. Já o vlku a vlk se vynořil zpoza té největší duny co se na téhle poušti vykytuje. Nevzpomínám si, že bych nikdy někoho viděl pokaždé takto rád. Bylo zvláštní sledovat jeho kroky, které se nebořily do jemného písku, bylo zvláštní sledovat jeho chůzi která nezrychlovala ani pod tíhou rozpáleného písku. Šel tak vyrovnaně, klidně až harmonicky řekl bych. Už byl skoro u mne, na dálku jsem ho pozdravil mávnutím ruky a odpověděl stejným způsobem.
Jako obvykle jsme se přivítal vzájemným objetím, které netrvalo déle než několik vteřin. Smím ti nabídnout místo v mém stínovém vězení. Zasmál se. Nebude to zas tak hrozné vězení, nevidím tu žádné ostré bachaře, ani mříže a zámky tu nejsou, asi tvé nabídky využiji můj příteli. Usedl po mém boku a zaujal tak místo spoluvězně v mém fiktivním vězení. Hodně jsem přemýšlel a na celý tento svět i na tebe jsem si udělal takovou teorii. Myslím si, že ty jsi mé podvědomí, vlastně nejenom ty, ale celé toto místo kde se právě nacházíme je mé podvědomí. Pokaždé když začnu meditovat, tak své tělo vůbec neopustím pouze se má vědomá část vědomě spojí s mým podvědomím. Oprav mě jestli se mýlím, ale každá myšlenka a přání, vychází z mého podvědomí, takže to, že jsem na to přišel je jenom tvoje zásluha. Chtěl jsi abych na to přišel, otázka zní proč? „Ve skutečnosti jsi na to přišel ty, kdybys nechtěl poslouchat, kdybys to neuměl, tak bych ti nikdy nemohl poradit, pomoct či tě provázet životem. Je to pouze tvoje zásluha, že jsi na to přišel.Vím, že jsem ti neodpověděl na otázku. Buď trpělivý dočkáš se. Jak by jsi slepému člověku popsal základní barvy, bílou a černou, modrou a zelenou a nakonec červenou a žlutou? Kdyby se tě slepý zeptal jak vypadá ta či ona barva, jak by jsi to udělal?“
Hluboce jsem se zamyslel. Nyní k tobě budu mluvit jako ke slepci. Kdybys se probudil uprostřed noci a otevřel oči tak co uvidíš? Nejspíše nic. Kdybys to samé udělal ve dne ta uvidíš to samé nic které jsi viděl i v noci. Tak přesně jako to „nic“ vypadá černá barva. Už víš? „Ano myslím si, že asi vím, pokračuj.“, pobídl mě. Ty jsi mé podvědomí a tato poušť je také mé podvědomí. Kdybych pomyslel na jedno místo kde jsem byl před lety, dokázal by jsi to také vyobrazit? „Vím na co myslíš. Už nic neříkej a zavři oči.“ Poslechl jsem. Dlouho bylo ticho, které až prolomila jeho slova: „Otevři je“. Jak jsem je otevřel, tak jsme byli přesně na tom místě, kde jsem před několika lety trávil prázdniny. Vzal jsem ho na vysokohorské dolomitské louky. Lehli jsme si zády na trávu a bříšky prstů a celou plochou dlaní jsme projížděly mezi jednotlivými stonky a trny trávy. „Tak toto je zelená?“ Ano, odvětil jsem. „Cítím z ní život, cítím jak roste, cítím vůni rostlin které kolem mne rostou.“ Tímto jsme ukončily putování za zelenou barvou. Nyní potřebujeme k vodě, … „Už nic neříkej,“, přerušil mě, „přesně vím co máš na mysli.“ Objevily jsme se na místě kde jsem to moc miloval, byl jsem šťastný, že tam mohu opět po letech být. Bylo to opět v Dolomitech, bylo to místo kudy proudil horský potok, bylo to místo o kousek níže položené než přenádherný 20 metrový vodopád. Sešel jsem k vodě, která jemně supěla. Byla stejná jako tehdy, tak průzračně modrá. Pojď ke mně pobídl jsem ho. Sehni se ke mně, zavři oči a podej mi ruku. Vzal jsem jeho ruku a strčil jí do ledového proudu vody. Cítíš ten chlad, tu dravost, tu dynamiku a sílu. Cítíš to? „Ano, cítím.“ Voda byla opravdu velmi studená. Vysvlékl jsem se do trenek a vlezl jsem tam po kotníky a nechal se chvíli unášet proudem, poté jsem ho vyzval aby učinil totéž. Vylezli jsme z vody totálně promočený a zmrzlý na kost. Tak to byla modrá barva a těmito slovy skončilo i naše dnešní koupání. Byl už večer, a mi jsme se usadily u břehu jednoho z mnoha rakouských horských jezer. Založily jsme malý oheň, který nás měl za chladné noci zahřát. Podej mi ruku, řekl jsem. Vzal jsem jeho ruku a pomalu jsem s ní sjížděl blíž a blíž k ohni. Cítíš to teplo, které z toho ohně sálá, cítíš ten žár, který se dere ke tvé ruce, cítíš jak se jeho síla ztrácí v prostoru. Tak to vše je žlutá barva. Dlouho do noci jsme seděli u ohně a konverzovali nad vším možným. Je opravdu nádherné hovořit s někým, kdo je nekonečně moudrý, kdo je osvícený, vše vnímá a řeší s láskou, jednoduchostí a citem.
Ráno jsme vstali, na spacáku jsme měli rosu, a byla opravdu zima. Bylo tak 9hodin ráno a sluníčko se ještě nepřehouplo přes vrcholy hor, které nás obklopovali. Dobré ráno pozdravil jsem. „Dobré. A co červená a bílá?“ Ještě chvíli vyčkej a dočkáš se. Bylo čtvrt a sluneční paprsky se konečně přelomily přes horské hradby. Vyndej ruce ze spacáku, zavři oči a vnímej jak sluneční paprsky dopadají na tvé tělo, na tvůj mokrý spacák, jak prozáří tvůj obličej. Tak to vše je bílá barva. „A co červená, nezapomněl jsi?“ Ne, kdepak. Nemáš náhodou u sebe nožík nebo něco ostrého. „Tady je.“ Díky. Vzal jsem nožík a jemně jsem se s ním řízl do ruky. Pár centimetrů nad zápěstí. Nechal jsem ránu krvácet, na jeho ruce. Cítíš tu hustotu, váhu a důležitost. Barva života, barva krve, to je červená. „Moc děkuji, bylo to dokonalé. To, že jsem tvé podvědomí byla správná myšlenka a to, že jsem ti schválně podstrčil byl také velmi správný úsudek. Celou dobu co jsme vedli náš rozhovor byla tvoje vědomá část já, tvé podvědomí, na stejné úrovni. Tudíž jsem nemohl ovlivňovat tok tvých myšlenek, nemohl jsem ti pomáhat a přesto všechno jsi skvěle zvládl těžký úkol, který jsem ti zadal. Tím jsem i chtěl ukázat, že jsem tvé podvědomí, snažím se tě inspirovat, plním tvá přání, léčím tě když jsi nemocný, ale za všechno vděčím pouze sám sobě a své vlastní tvořivosti, moudrosti a víře.“ Už musím jít, slyším mámu jak mě volá k večeři. Děkuji za lekci, nezapomenu. Krásné hory a vycházející slunce vystřídala hustá mlha a poté pohled na můj pokoj. Už jdu mami. Vstal jsem, promnul jsem si oči a vyrazil jsem na večeři do kuchyně. Usedl jsem, pomodlil jsem se poté jsem se celý vyhladovělý pustil do jídla. „Ty máš, ale pořádný hlad, kdybych to věděla, tak toho udělám víc, to je dobrý mami, já se potom ještě něčím dojím. „Počkej chvíli, co to tady máš na té ruce, ukaž mi to. Vypadá to jako kdy by jsi se o něco pořezal? Vypadá to čerstvě, kdy se ti to stalo prosím tě?“ Se slovy na jazyku vstávala od stolu a spěchala pro dezinfekci. Ale … řízl jsem se o papír. „Ty jsi ale nešika.“ |
|
Počet úprav: 3, naposledy upravil(a) 'Ewan', 08.09.2004 15:07.
| Názory čtenářů |
23.08.2004 23:35
 pilgrim
|
chtělo by to odstavce - tohle je vražda na oči...
střídání sposivných a hovorových slov sice není chyba, ale poněkud ruší, zato neuvěřitelné střídání mužských a ženských koncovek v minulém čase (dělali x dělaly) už chyba je - a hrubá...
těžko se začíst do díla, které je napsáno bez respektování elementárních pravidel pravopisu, sorry |
24.08.2004 10:02
Ewan
|
Děkuji ti. |
24.08.2004 10:07
Ewan
|
těžko se začíst do díla, které je napsáno bez respektování elementárních pravidel pravopisu, sorry
Pokaždé když na své škole napíši slohovku, ať už je očemkoliv, tak mám za sloh za jedna a za pravopis za pět. Výsledná známka za tři. Jednou jsem však napsal tak skvělé dílo, jak mi řekla prof., že i přes početné chyby jsem výslednou dostal za jedna. Doufal jsem, že zdese podobným soudům ohledně pravopisu vyhnu. Doufal jsem, že zde budou lidi, kteří ocení sloh a kvalitu díla podle jeho obsahu, a ne podle pravopisu. Své chyby si uvědomuji a mrzí mě, že je pácháma v takovém množství a tak frekventovaně, ale přesto mě mrzí ještě víc, že si někdo nechá zkazit literární prožitek, tím, že bude neustále narážet na chyby. |
15.09.2004 00:30
DANiel
|
Ona forma výrazně ovlivňuje výsledný prožitek. Stejně jako do skvěle vypadajícího jídla se pustíš s větší chutí než do bezbarvé hmoty čehosi. Tak to prostě chodí. Chceš-li svou věc prodat, musí i dobře vypadat. A nenamítej nic o povrchnosti. Tohle dílo má vážně dobrou myšlenku, jediné co mu schází je vzhled. A tak i já se přimlouvám za vylepšení formy. Ovšem za myšlenku TIP*... |
17.07.2005 13:06
Nimwen
|
mně se líbi obsah a myslím, že o ten jde ... * |
19.07.2005 16:34
Ewan
|
Díky za názor, ani jsem nedoufal, že si ještě někdo přečte moje věci, které jsou už přes rok staré. Díky za Tip |
20.07.2005 21:54
Nimwen
|
Nemáš za čo :)
Vieš som si čítala tvoje posledné dielo, a to ma zaujalo (teda bolo * :)
tak som si povedala, že sa pozriem na tvoje ostatné diela, že či sú tiež také dobré, a sú ... :) |
22.07.2005 00:46
Ewan
|
Moc ti děkuji, tyhle jsou rok staré, přes rok jsem psal a hodně, ale nikoliv nějak určitě a přímočaře a mnohé z nich potřebují ještě doladit, ale jejich mnoho a moc se mi, hrabat se v tom, co jsem psal nechce, do jsité míry mě děsí, co vše bych tam mohl objevit. To nejnovější, to zas byl skutečně jenom výkřik, byl to zvláštní zážitek, nejsem si jistý tím, jak dobře jsem dokázal vyjádřit, zvláštnost toho, co se stalo, ale asi moc ne:(. Tobě, ale moc děkuji za ohlas. Právě teď mě, ale napadlo, že bych si měl přečíst též něco od tebe. Je ale kousek po půl noci, jdu psát, ale slinbuji, i když vím, že je to chyba, že si najdu čas a něco si přečtu. Ještě jednou ti děkuji za ohlas a taky za to, že pisas ve slovenštině, ten jazyk prostě miluji, zvlášť v piesnich.:) - ani nevím jestli je to dobře, ale nejspíš ne :(. Dobrou noc |
22.07.2005 21:31
Nimwen
|
Poprvé-nemáš za čo.
Podruhé-keď si písal tak veľa, kde je ten zvyšok ? :)
Potretie-vôbec si nemusíš čítať nič odo mňa, ak nechceš... Ja si tvoje diela
čítam a tipujem nezištne.
Poštvrté-prečo slib považuješ za chybu?
A prečo nie je dobré, že miluješ slovenčinu?
Ale díky za všechno... :o) |
23.07.2005 00:23
Ewan
|
Vím, že ti to bude připadat, že jsem hloupý, ale co znamená zvyšok???
Člověk, co mě chválí mi musí i do jisté míry rozumět, což znamená, že i já jemu, rád jsem si od tebe něco přečetl.
Sliby bývájí chyby, lidé často slibují aniýž by si uvědomovali, k čemu se vlastně zavázali a poté je pro jednu stranu těžké vysvětlovat, proč slib nedodrží a pro druhou stranu je to těžké přijímout, protože se těšila.
To jestli je to dobře, jsem měl na mysli, jestli jsem to napsal dobře, to co jsem napsal slovensky. |
15.08.2005 22:13
Nimwen
|
Zvyšok-zbytek :o)
A nejsi hloupý...ani já nerozumím absolutně všemu v češtine... :)
Správne po slovensky je - zvlášť v piesňach :)
Hmmm...s tými sľubmi máš celkom pravdu... |
Přidat názor ...nápověda k hodnocení  |
|---|
(Pro přidání názoru je třeba se přihlásit)
|