7. 7. 2004 - středa

Den odletu byl docela katastrofický: měla jsem strach, protože jsem ještě nikdy nikam neletěla. Akorát jednou ze schodů, což se s letem přes velkou louži nedá srovnávat.

Vstávaly jsme v 8 hodin ráno a odlétaly ve 12,55. Neměly jsme s babičkou palubní vstupenky, proto s námi odjela na letiště mamka už po desáté. Praha nebyla kupodivu ucpaná auty. I když mamuša v Ruzyni nemohla najít parkoviště (je to tak celé rozkopané a nikde nebyly žádné ukazatele na parking), čekaly jsme s babičkou skoro dvě hodiny, než nás pustili do letadla.

V Mnichově naše letadlo přistálo po hodině letu. Nebylo to zase tak hrozný, jak jsem čekala. V Mnichově nás pečlivě zkontrolovaly, než nás pustili do o hodně většího letadla, které mělo dvě patra - nahoře byla první třída, dole druhá. V té jsem seděla i já s babičkou.

Cesta do USA trvala dvanáct hodin, což byla docela velká nuda, i když mi babička dala nenápadně ucucnout z panáka baileys. Pod námi se mihlo Grónsko, Kanada a pak už se objevilo konečně San Francisko.

Tam jsme měly menší problém s vyplněním celního prohlášení. Nakonec nám ho pomohl vyplnit jeden pán a my jsme mohly odejít do vestibulu, kde na nás čekala celá ustrašená teta Věra spolu s Dickem. Už si myslela, že nás zatkli, nebo snad dokonce vrátili zpátky do Čech, protože ostatní, co s námi letěli, už dávno byli pryč.

Přivítali jsme se a odjeli do Menlo Parku, kde Věra s Dickem bydlí.

8. 7. 2004 - čtvrtek

Dneska byl odpočinkový den. Vstávala jsem v devět ráno. Dick nám všem udělal snídani. Asi hodinu jsem se vyhřívala na zahradě na sluníčku a pozorovala jsem kolibříky, kteří okolo mě létali.

Jenže v Kalifornii je sluníčko o hodně hřejivější než tady v Čechách. Když už jsem byla rozpálená jako kamna, vytáhla jsem babičku na procházku. Moc daleko jsme nešly, protože jsme se bály, že se ztratíme.

Po návratu mě vzal Dick na koňskou farmu. Cestou tam do našeho auta zezadu narazila nějaká nepozorná ženská. I když se nic hrozného nestalo, pořádně jsem se lekla. Myslela jsem si, že Američané jezdí líp než Češi. Asi jsem se mýlila.

9. 7. 2004 - pátek

V noci jsem nemohla spát. Pořád si nemůžu zvyknout na devítihodinový časový rozdíl. Co je mi platný, že jsem o devět hodin mladší, když neusnu.

V deset jsme vyrazili na svatbu mámina bratrance Tomáše do Lake Tahoe. Cesta trvala víc než čtyři hodiny. Dick naštěstí dvakrát zastavil u občerstvení, tak jsem si pokaždé dala hamburgera.

V Lake Tahou jsme byli asi hodinu a půl před svatbou. Ta probíhala na krásné velké lodi, na kterou se mi kupodivu podařilo nějak vyškrábat, i když jsem měla sedmicentimetrové podpatky.

Svatba byla nádherná. Po obřadu byla hostina a po ní se tančilo. Jeden z mých nových příbuzných, syn Tomášovy ženy Franciny Kyle, mne vyzval k tanci. Když jsme dotančili, běžel se Kyle zeptat Sváti, jak se česky řekne "děkuji". Divila jsem se, na co mu to bude. Když jsme přistáli, přišel ke mně, vzal mě za ruku, řekl česky "děkuji" a tu ruku mi políbil. Stála jsem na mole jako trapka, protože mi to úplně vyrazilo dech.

Do postele jsem zalezla chvíli před půlnocí. Byla jsem pěkně utahaná, navíc mě bolely nohy z těch blbých vysokých bot. Hned jak jsem si lehla, tak jsem usnula.

10. 7. 2004 - sobota

Po snídani jsme se projeli autem kolem Lake Tahoe a pak jsme jeli do Nevady do městečka Virginia City. Dick mi při procházce ulicemi řekl, že má pro mě překvapení. V místním kasinu mi nechal vytisknout noviny. Na jejich titulní stránce stálo: Kateřina Pelcmanová byla zatčena za tanec nahoře bez!

Už jsem dotančila. :o)

V kasinu se mojí babičce moc líbilo, stejně jako Věře a Dickovi. Proto šli do kasina i v Lake Tahou, kam jsme se zase vrátili. Dívám se, jak prohrávají, když vtom ke mně přijde polda a prý jestli je mi jednadvacet. Starší o pět let nevypadám, tak jsem si musela jít sednout stranou a čekat jako blbec víc jak hodinu, než je přestalo hraní bavit.

Byla jsem docela naštvaná. Ale když jsme přišli konečně do hotelu, tak jsem vlezla do vany a spláchla jsem to ze sebe. Jsem kachna, vodu miluju, proto jsem byla zase v pohodě.

11. 7. 2004 - neděle

Kolem jedenácté jsme sedli do auta a namířili si to zpátky do Menlo Parku. Na oběd jsme se zastavili v mexické restauraci v Sacramentu. Nebylo to špatné, ale česká kuchyně je lepší. Možná, že jsem si jen nechala špatně poradit. Po obědě jsme si ještě prohlédli Capitol Building a jeli jsme domů.

V Menlo Parku jsme vybalili a pak jsme zaskočili k tetě Pat. Je to švagrová Věry. Pat mi dala několik párů bot. Doufám, že se mi vejdou do kufru, až poletíme zpátky.