Pod rámem obrazu, kozelce metal přihrblý zrník, zvesela, když zaslechl zprávu o bouři, která , udeřit by měla ve chvíli nenadálé.
Mám strach ze zrníka, v okamžiku, kdy dává klíčit novým myšlenkám za vůní spálených vlasů, v tichém pláči bagrů.
Mám strach, že zavadí o rám, který rozpadne se, ze dřeva zpuchřelého, vyjde hlouček opilých červotočů, co hledat budou novou krmi, ve svém tichém úprku.
A co když spadne obraz celý? Zůstane ležet, bez barev, až zmizí, vysátý pohledy bezcitných diváků, kteří se budou dvořit jinému obrazu, s rámem pevným, zlaceným a barvami jasnými, jak třeba nebe samo, umyté hubkou, napuštěnou deštěm.
Tiše! Zrník již utichl, nekřepčí. Snad nechal klíčit novým myšlenkám. Dobrým či zlým?
To nevím sám. Zamlkle sedí a mne si naražený hrb, v skřípotu žlutých zubů.
Umně sestaveno, to jo. Originální celkem, aspoň se mi zdá. I když z toho nejsem unešený (ale o tom to není, to nejsou emoce, pocitovky). dám tip. Je to zajímavé.