Oldřich vstoupil na rampu a přehlédl zaparkované poštovní dodávky, aby poté zamířil k jedné z nich, se kterou měl dnes jet. Klíčkem odemkl dveře u řidiče a sedl na sedačku.
„Zatraceně, kdo s ní jezdil. Takhle odtažená sedačka! To v ní jezdil nějakej dlouhonohej, “ zkonstatoval a hned se snažil sedačku posunout dopředu. Sedačka však nešla.
„Co to s ní je?!“ zahartusil a vší silou za pomocí páčky se mu podařilo sedačku posunout, ale tak prudce, že ke svému překvapení byl přitlačen na volant. A protože byl zavalité postavy,  zůstal v této poloze zaklíněn.
„Krucinál!“ zaklel a měl snahu sedačku posunout trochu nazpátek, jenže sedačka se ani trochu nepohnula a on nadále zůstal zaklíněn. A pak se  marně snažil opakovaně sedačku posunout.
„Koukám, Oldo, že jsi nalepenej na volant jako vosa na med,“ ozval se Ota, který ho zahlédl.
„Zatracená sedačka. Nějak se sekla. Pojď mi pomoct!“
Oto hned měl snahu posunout také sedačku, ale pohnul jí směrem ještě více dopředu.
„Ááááááá…co blbneš!“ vykřikl v tu chvíli již zcela na volant přimáčknutý Oldřich, přičemž se dodávka dala do pohybu.
„Zabrzdi to!“ zařval Ota.
„Mám zpříčenou nohu!“
Dodávka vzápětí narazila do druhé dodávky,  ze které vystoupil nadávající Josef.
„Co tady nacvičujete!?“ vyhrkl na ně.
„Ale Olda je zaklíněnej. Pojď mi ho pomoct dostat ven.“
„Ale dělejte, mám místo hrudníku už volant!“
Josef vlezl do kabiny druhou stranou a oba ho společným úsilím začali vyprošťovat. Ovšem neúspěšně.
„Co blbnete. Vždyť mě každej taháte na jinou stranu!“ rozkřikl se po chvíli Oldřich.
„Josef, tlač ho směrem ke mně!“ řekl Ota.
„Tak to řeknu rovnou!“
Společným úsilím vyprostili Oldřicha, který ale díky své váze plně padl na Otu, který se ocitl i s ním na sobě připlácnutý k zemi, přičemž sotva popadali dech a tak oba začali nadávat. Oldřich měl také důvod. Okrouhlá část volantu byla urvaná.

                                       ******

                            
Hustě sněžilo a ulici začalo pokrývat několik centimetrů sněhu, což přivádělo Mariána k zoufalství a naštvanosti zároveň.
„A udělám jenom hlavní, a jestli ještě párkrát zapadnu, tak to všechno oznámím na poštu pro nesjízdnost!“ řekl rozhodně a sledoval, jak před ním zapadlo auto a dva chodci ho roztlačují. Pak se zadíval na sjetinu s adresami  položenou vedle sebe na sedačce.
„Tak nikdo na týhle stránce balík nedostane. Nejsem blázen!“ pomyslel si po chvíli a otočil pravou rukou list.
„A holt tady taky nikdo!“ zkonstatoval vzápětí, ale pak jeho zraku neuniklo, že u jedné adresy je vyznačena poznámka  PILNÝ BALÍK.
„Sakra, to bude ten balík, jak v něm bude asi nějaký jídlo,“ řekl si a po několika minutách dojel na roh ulice, která se skláněla prudce dolu a na první pohled bylo jasné, že do ní vjet by bylo nerozumné.
„Do prkýnka! Budu muset až dolu!“ mínil a vystoupil. Pak vytáhl ze zadní části dodávky onen balík. Ulice začínala číslem 25 a balík byl adresován do čísla 3.
Zachmuřeně se díval přes hustě padající vločky do ulice,  u které nedohlédl ani doprostřed. Přitom spatřil, jak jeden kluk táhne sáně.
„Hej, prosím tě. Půjčil bys mi na chvilku sáňky? Já potřebuju doručit až úplně dolu tenhle těžkej a velkej balík. Já ti je vytáhnu pak zase nahoru,“ oslovil ho. 
  Za chvíli seděl na saních a před sebe na ně položil balík.
„Prosím tě,  roztlač mě,“ požádal chlapce a ten ho hned roztlačil. Ještě se přitom odrazil nohama a vzápětí se velkou rychlostí rozjel ulicí. Měl pocit, jako by se vrátil do svých dětských let. Rychlost saní se ještě zvětšila a on pojednou před sebou postřehl postavu.
„Pozor! Jede pošta!“ vykřikl, ale hned na to uskakující postava byla sražena a ocitla se na něm. Následoval pád. Saně, balík a také i on s tím dotyčným sjel zbytek ulice. Poté skončili ve velké hromadě sněhu, v níž se tyčil sněhulák, který ale vzápětí už nestál. A tak Marián s hrncem na hlavě zůstal užasle sedět ve sněhu. Vedle něho nadával rozplácle ležící muž.
„Já se omlouvám. Jedu sem doručit balík,“ řekl muži.
„Já čekám balík od tety,“ ozval se muž.
„Nejste pan Chládek?“
„Jo, jsem.“
„Tak,  pro vás mám pilnej balík.“
„To bude určitě ta zabijačka. Šel jsem se zrovna zeptat na poštu.“
„Tak už nikam nemusíte. Jen mi ten balík pomozte najít. Někde tady bude zapadlej,“ zkonstatoval a začal se rozhlížet v závějích sněhu.