Dušan prudce otevřel dveře od domu a zároveň cítil, že už dlouho nevydrží neudělat svou potřebu. Rozeběhl se tedy k výtahu, přičemž zaslechl zvuk dovírajících se dveří. A za okamžik uviděl, jak se výtah rozjíždí.
„Do prde…!“ vyhrkl a začal nervózně přešlapovat na místě. Červená šipka stále ukazovala nahoru a číslice se neustále měnily k vyšším.
„Ježíšmarjá. Já už to nevydržím!“ řekl si a počal chodit sem a tam. Výtah jel neustále výš a výš, což ho naprosto přivádělo k zoufalství. Pak se rozhodl nečekat a za okamžik běžel, jak jen rychle mohl po schodech. Zdárně vyběhl do třetího patra, kde proběhl podél okna, načež náhle před sebou postřehl kbelík plný vody. Ve zlomku vteřiny o něho zakopl a dopadl napřed rukama na podlahu. Zcela se nenatáhnul, a tak pod sebou uviděl do stran tekoucí špinavou vodu.
„Co to vyvádíte!“ rozkřikla se ze schodiště uklízečka, která podlahu vytírala.
„Já…já se vomlouvám. Mám naspěch. Úúúú…!“ zaúpěl a co nejrychleji se prosmýkl kolem překvapené uklízečky, která opět spustila láteření. A on vzápětí na zádech pocítil dopad mokrého hadru. 
  Jako štvanec vyběhl do čtvrtého patra a už zcela ignoroval křik uklízečky ozývající se od schodů. Za okamžik vběhl do dlouhé chodby a pravou rukou nacvičeně bouchl do vypínače na stěně. Ozvalo se však jen klapnutí a on se velkém nákroku  zastavil. Opět stiskl vypínač, ale v chodbě se nerozsvítilo.
„Zatraceně!“ procedil mezi zuby a z donucení se tmou rozeběhl po chodbě k místu, kde tušil, že se nacházejí dveře od jeho bytu. V ruce držel menší svazek klíčů a zanedlouho se nervózně snažil zasunout ve tmě klíč do zámku. To se mu však nepodařilo.
„To bych do toho kop!“ vyhrkl a poté se mu konečně podařilo klíč vsunout do zámku. Zjistil však, že to není ten pravý. A chodbou se vzápětí rozlehlo klení i chrastění klíčů. 
  Po chvíli zasunul další klíč, ale opět to nebyl on. To už skoro nemohl udržet to, co chtělo ven. Přitisknutý ke dveřím a za podupávání se konečky prstů snažil najít ten správný klíč.
„Do pr…!“ vykřiknul poté, co klíče za rachotu dopadly na chodbu. Shýbnul se a měl pocit, že jeho vnitřek každou chvíli praskne. Přitom nahmatal rohožku a na ní jeden pár bot.
„Krucinál!“ zaklel, protože mu došlo, že stojí před dveřmi do jiného bytu. Než se nadal, otevřely se dveře. A protože se stále opíral velkou částí o ně, tak se skácel přes práh do předsíně.
  V umělém světle vycházejícím ze zářivky spatřil siluetu muže, ve které poznal svého souseda.
„Co se děje? To jste si splet dveře!“ sdělil mu překvapený muž.
„Já vím!“
„To jste dneska nějak brzo vopilej!“ zahřímal soused.
„Já nejsem. Áááá…nutně musííím…!“ vydralo se mu z úst a než se soused vzpamatoval, tak v předkloněné poloze vběhl do předsíně.
„Hej! Co to má znamenat!“ rozkřikl se muž a snažil se ho chytnout.
„Musím na záchod! A to akutně!“ odpověděl mu a jedním skokem se vrhnul ke dveřím od místnosti WC. A vzápětí prudce stiskl od oné místnosti kliku.
„Nikam!“ zařval na něho soused.
„Omlouvám se!“ vykoktal ze sebe Dušan, když postřehl na WC překvapenou manželku souseda.
„To by stačilo. Ne!“ vykřiknul soused a popadl ho zezadu.
„Promiňte, já ale opravdu musím!“ zařval na něho a vysmekl se mu. Vzápětí otevřel dveře od koupelny, které prudce za sebou zavřel a otočil klíčkem v zámku. A poté se ozval zvuk něčeho prudce tekoucího do vany.
„Okamžitě votevři!“ řval přes dveře muž a bušil zároveň do nich.
„Hned, jen co sprchou umeju vanu,“ odpověděl mu a pustil sprchu. 
 Sotva otevřel, dostal pěstí a pak opět. Vysvětlování, co dělal v koupelně, mu jen přitížilo, načež byl vyhozen na chodbu a poněkud zbitý už v klidu se dostal do svého bytu.
„No, hlavní je, že ten dole to přežil bez úhony,“ řekl si pak v předsíni při pohledu na sebe do zrcadla.