Zajíždím k tomu správnému vchodu a zvoním na její zvonek. Ještě nedávno mi dělalo problém najít ve stejných ulicích mezi  pravoúhlými domy  ten jediný možný, ale už to zvládám. Dělá se mi husí kůže, v ulicích mezi paneláky vždycky fouká divný vítr. Někde nahoře naráží  vzduch na těžkou masu šedivého betonu a sjíždí po ní dolů. Působí to velmi nepřirozeně.

 Moc dobře se tu lidem nežije, z často natíraných věcí vylézá rez. Dříve prozrazovaly chudobu hadry.  Dneska už v hadrech nikdo nechodí, znakem chudoby se stala rez. Jsou tu rezatá zábradlí, okení parapety, pod lakem orezlá auta. Na asfaltu se válí lístky na MHD. Jsou orazítkované a tudíž bezcenné. Desítky jich tu zbytečně leží. Šlape po nich nějaký důchodce, vítr ho tahá za kabát, ale jemu je to jedno.  V šedesáti taky dostal razítko, úřední potvrzení, že už ho nikdo nepotřebuje. Jde asi na autobus, orazítkovat další lístek.

 Kolem prochází žena se psem, ještě jí nebude třicet, má pěknou postavu ale tuctovou tvář. Ten pes mi vadí. Lidé se zbavili mnoha parazitů, nemáme štěnice, blechy ani vši. Největším parazitem se stal pes, konzumuje lidské city. Tuhle ženu by určitě přemíra citu přiměla pořídit si děťátko, roztomilého, růžového človíčka, inteligentní bytost, se kterou je legrace. Človíček se nikdy nenarodí protože ta žena nemá problém, její city žere pes. Teď zmizela za rohem, už jí nikdy neuvidím.  Na sídlišti je málo dětí a hodně psů. Na zemi, mezi orazítkovanými lístky leží rozjeté psí lejno. Levou část má placatou, se vzorkem pneumatiky, z pravé vylézají červíci. Dívám se na hodinky, slečna si dává na čas.

A už přichází. Paneláky se zmenšily, pokorně se snaží  vtěsnat do lidských rozměrů. Betonové stěny si hrají s klapáním jejích pevných krůčků. Pinkají si ozvěnou, jako děti míčem. Moc jim to sice nejde, ale ohromně je to baví, ťuk, ťukťukťkť. Vítr šumí v olistěných větvích a ve stéblech trav. Lesy a louky jsou pořád tady u ní, trpělivě čekají až paneláky zase časem zboříme. Lístky MHD s větrem poskakují u jejích nohou, nad ní se objevil čirý prostor, vedoucí do nebe. Nejsou tu temné kouty, slunce dosáhne všude. Někam doletí přímo, někam zrcadlením od velkých skleněných oken. Nikde není taková hra slunečního světla jako na sídlišti. Snad jen odrazy vln  na  prosluněném dně mělčin se tomu mohou rovnat, ale pod mořskou hladinou zase není tahle slečna.   

Kráčí soustředěně k mému autu. Mám to auto rád, už toho se mnou hodně zažilo. Nemusím ho měnit za nové. Silné osobnosti si mohou dovolit ojetá auta. Někdy mě baví  účastnit se toho souboje významu aut a osob. Sledovat,  jak se známý snaží něco vytěžit z rozdílu značek. Jak se marně opírá o svůj třičtvrtěmilionový vůz, a význam jeho vozu se drobí pod náporem toho, o čem vím a co znám. Jak se to, v čem jezdíme,  stává náhle zcela nepodstatné, jak rozhoduje, že on mne velmi potřebuje, ale já jeho moc ne. Tak to funguje u lidí, kteří  už se mnou měli co do činění, u neznámých lidí má duševní převaha nezabírá.

 A nezabírá taky tady na sídlišti, u tohodle uzlíčku lehce přibarvených vlasů, hebké kůže, velikých očí a malých ruček, co právě otevirají mé dveře. Náhle se stydím za otřískané auto a  své tučné, převislé břicho. Ale slečnu břicho nezajímá, nezajímalo by ji ani kdyby bylo ploché, spletené ze svalnatých porovazců. Má jiné starosti, řeší proč jí na PC nefunguje database engine. A taky by se chtěla dozvědět, kolik pro ní máme tenhle měsíc práce a co za ni dostane zaplaceno. To všechno jsem jí schopen uspokojivě vysvětlit. Začíná normální pracovní den.