Oči měl zavřený, ale mysl se mu otevřela do kořán. Pocítil jak jemné světlo postupně prostupuje místem kde se objevil. Byla to světlá místnost, spíše sál, „Ale no jistě!!“, vyhrkl. Byl to mramorový sál Pražské Lucerny a on se právě octl v lekcích tanečních kam kdysi jako mladý student chodíval. „Samozřejmě“, rozpomenul se, „zde jsme se přece poznali.“ Vše bylo stejné jako tenkrát. Ona stála u masivního mramorového sloupu ve svých tmavě modrých šatech, které jí byly nad kolena, takže při pohledu na ní především vynikaly její krásné rovné nohy. Vlasy měla stáhnuté do drdolu a na obličeji úsměv, tak známý úsměv, úsměv tolik milovaný a nikdy nezapomenutý. V tu chvíli byl plně při vědomí a přesto měl pocit nebdělosti a snění. Atmosféra, lidi kolem, vše bylo jako tehdy a něco přece bylo jinak? „No jistě“, svitlo mu, „tehdy mi přece nebylo pětatřicet.“ Věk se změnil, ale pocity zůstali stejné, přál si aby jí dokázal oslovit, přál si aby ona oslovila jeho, přál si s ní strávit veškerý zbytek času od teď až na věčnost. Na vše se rozpomněl, na to jak jim společný tanec šel opravdu skvěle, mnohem lépe než-li společná konverzace, která navzdory jeho upřímnému snažení šla opravdu ztěžka. Ona vyprávěla o rozvodu svých rodičů a tak i on v zoufalé snaze přiblížit se jejím pocitům udělal z manželství svých rodičů trosky a vše nakonec završil tím, že se zřejmě taky budou co nevidět rozvádět. „Jaký jsem to býval blázen.“ Dívala se přímo na něj, oči jí jako vždy zářily.

Na chvilinku zavřel oči aby si mohl povzdechnout a sál, stejně jako atmosféra zmohutněli. Ona už však nestála daleko, byla docela blízko. Stála po jeho boku ve sněhobílé róbě, cítil jak její ruka spočívá na té jeho. „Ty jsi tady!“, najednou vyhrkl. „Pšššt … miláčku“, přerušila jeho nadšení. Na krátký okamžik se otočil aby se ujistil, že je tomu opravdu tak, a také, že bylo. Byl to den, kdy se ze dvou před Bohem stává jeden. „Nemohu tomu uvěřit, štípni mě miláčku, já snad sním.“ Silně mu zmáčkla ruku, pocítil její nervozitu a přesto že už to jednou zažil, tak byl nervózní s ní.

S jejím svatebním ANO se v životě dostal o několik kroků dál. Stál před průhledným oknem a kochal se pohledem na svojí ženu jak ležela na nemocničním lůžku a v náručí jí dřímalo cosi tak malého a přesto tak důležitého pro jejich budoucnost. Byl opět šťastný, opět měl důvod se radovat, opět měl důvod plakat. Cítil jak mu slzy štěstí stékají po tváři.