Je tak krásná, pomyslel jsem si. Moc jí to sluší. Kolik jí tak může být? „Slečno mohl bych se vás zeptat jestli máte přítele?“ „Nemám.“, odpověděla. „Směl bych vás potom tedy někam pozvat?“ Podívala se na mě a usmála se. „Ale jistě, a ráda“. „To je skvělý, ba přímo báječný.“ Popravdě jsem tomu ani nemohl uvěřit. „Kam jedeš?“, zeptal jsem se. „Jedu na Strašnickou a ty?“ „Já jedu na Želvu.“ „Nezapomeň na číslo, řekni si o číslo! Dělej!“ popoháněl mě můj vnitřní hlas. Který na rozdíl od mně ještě dokázal uvažovat rozumně. „Dala by jsi mi číslo?“ „Večer bych ti zavolal a na něčem bychom se spolu mohli dohodnout.“ Bože prosím, udělej něco s těma mýma rukama ať se mi tak příšerně neklepou určitě to číslo kvůli tomu ještě napíšu špatně. Všimla si toho? Určitě, vždyť ženy jsou všímavější a toho jak jsem byl v tu chvíli nervózní by si snad všiml i muž. Už se blížila stanice mého odchodu, i když jsem jí neměl co říct, přesto jsem si pro tu chvíli přál aby tato souprava jako první v historii podnikla cestu kolem světa.

Probudil jsem se ze svého snu a ptal se sám sebe proč to tak neudělám. Proč aspoň pro jednou nedám na frak svému strachu a nenechám zvítězit své sebevědomí. Proč poslouchám rozum a nejednám srdcem? Stála tam a já věděl, že jí neoslovím. Je opravdu překrásná, pomyslel jsem si. Opět se ozval můj vnitřní hlas, „Neblbni. Je na tebe moc krásná. Určitě má kluka a pokud ne, tak s tebou by určitě čas neztrácela.“ Už jsem musel vystoupit, nedalo se už nic zachránit. Při odchodu jsem jí ještě stihl věnovat jeden letmý pohled a smutně jsem vyšel mezi houfy lidí na přecpané nástupiště.

Chtělo se mi křičet, cítil jsem jak má sebeúcta skomírá. Uvědomil jsem si, že pro tuto chvíli a i do budoucna mi největším trestem za mojí zbabělost bude samota. „Ukončete prosím výstup a nástup, dveře se zavírají. Další zastávka …“, pokaždé je to stejné. Vždy se opírám o šedivé dveře na kterých je červený křiklavý nápis: „Neopírejte se o dveře!“. Jak jednoduché nařízení a já jej přesto nejsem schopen respektovat. Proč jej nedodržuji? Protože nechápu proč bych se o ty dveře nemohl opírat? Pokaždé je cesta metrem stejná. Většina samotářů se tváří nezúčastněně, bez zájmu, svýma skelnýma očima se dívají skrz jeden druhého. Každý se snaží přitáhnout pozornost a přesto nikdo nechce natolik vyčnívat aby na ně ostatní kvůli tomu zírali. A tak stojím u těch dveří dál a čekám na svojí konečnou …