Dílo #771
Autor:marvec
Druh:<žádný>
Kategorie:Próza/Povídka
Zóna:Jasoň
Datum publikace:17.11.2003 03:05
Počet návštěv:1102
Počet názorů:2
Hodnocení:2

Prolog
Byl jsem přímým svědkem jednoho prazvláštního příběhu...
Plakáty

Bylo léto roku 1999. Já měl tehdy po maturitě a užíval jsem si poslední léto před tím, než budu muset nastoupit do pracovního soukolí. To léto pro mě bylo čímsi zvláštní. Bylo tak nějak víc zelené, než jsem kdy před tím viděl. Potloukal jsem se s lidma z naší kapely po všech možných koutech. Vláli jsme za větrem, jak s oblibou říká jeden můj kamarád. Moc jsme se nasmáli. Ani jsem netušil, jak se to všechno semele.

Pak to přišlo. Začátkem září jsem nastupoval k brněnskému Dopravnímu podniku do vozovny v Komíně. Měl jsem tam opravovat trolejbusy. Když jsem přišel do své nové dílny a ukázali mi, kde bude teď můj pracovní stůl, upoutaly mou pozornost plakáty na stěnách a na sklech. Všude samá motorka. Vím, že jsem si je první den tam pořád prohlížel. Jsem tak trochu blázen do těchto strojů. Postupně jsem se seznamoval se svými spolupracovníky a zeptal jsem se, čí jsou ty plakáty, co u mě visí. "Jo, ty sou toho, co tadyk dělal před tebou..."

U oběda mě napadla zvláštní věc. Když už si někdo dá takovou práci a sesbírá tolik (podle mě cenných) plakátů, proč si je pak nevezme s sebou?! Projevil jsem své myšlenky nahlas. Nastala chvíle ticha a všichni koukali pod stůl. Až Bohdan se ozval. "Víš, tam, kam šel, si je vzít nemohl...", začal poněkud teatrálně, když v tom mu do řeči skočil Tonda: "Na jedný z těch mašin se prostě zabil."

Pak už jsme zbytek dne moc nemluvili a já jenom chodil kolem těch plakátů, které mě tak nějak zvláštně hypnotizovaly. Jasně, stane se to - člověk umře, ale ten duch místa, co tam byl, na mě silně působil.

Čas pak šel dál, byl už podzim a já vstával denně v 5:00, abych mohl opravit trolejbusy, které se pod náporem brňanů rozbily. Taky jsme zkoušeli s naší kapelou. Měli jsme zkušebnu v Bohunicích v Orlovně. Na jedné zkoušce za námi přišel člověk, který de facto rozhodoval o tom, jestli a za kolik tam budeme moci hrávat. Řekl, že orlové pořádají ples a že potřebuje na výpomoc někoho na místa pořadatelů. Snažil se nám nenápadně říct, že tam buď půjdeme a budeme hrávat v Orlovně dál, nebo ne. Tak jsme mu to s kamarádem slíbili.

Bylo to jednu sobotu. Přišli jsme na ten ples, dostali jsme kartičky a naše jediná práce spočívala v tom, že budeme těm lidem kontrolovat vstupenky a ukazovat jim, kde jsou jejich stolečky, které měli napsané na vstupenkách. Pořád si ještě myslím, že jsme tam byli úplně zbytečně, ale bez toho by se vlastně tenhle příběh ani nestal.

Nevím ani kolik už bylo hodin, ale měli jsme spolu s kamarádem v sobě už druhý litr vína a nudili jsme se u vstupu, kterým už nikdo nechodil. Naši pozornost upoutaly dvě mladé slečny pracující na místě šatnářek. Shodli jsme se, že mě se líbí ta levá a jemu ta napravo. Vyrazili jsme tedy směle k nim. I ony se tam nudily. Náš velký trumf byl, že jsme měli to víno na účet podniku. A Lída s Pavlínou nejspíš ještě nebyly plnoleté, takže naše pozvání rády přijaly. Ten večer mezi námi zavládla taková klidná uvolněná atmosféra. Tlumeně k nám zanívala hudba ze sálu a my se bavili a smáli. Už si vůbec nepamatuju jak k tomu došlo. Možná jsem se snažil Lídu okouzlit svou novou "veledůležitou" prací, jak už to tak mladíci hloupě dělají, že se slečnu snaží vždycky okouzlit nějakou úplnou blbostí. Prostě jsem jí najednou říkal o tom, že pracuju v dopravním podniku. Ona na to, že tam její brách taky pracoval. Povídal jsem jí o těch plakátech. Když v tom ona najednou úplně ztuhla. Koukal jsem se na ni, jak tam sedí jako socha a z koutku oka jí po nose a přes rty stéká slza. Snažila se být tvrdá, ale nešlo to. Nebyly to ještě ani dva měsíce. Další a další až už jí tekl celý potůček a ona mi dala hlavu na klín a jenom vzlykala. Bylo mi to jasné. Nemohl jsem tomu uvěřit. Najednou se všechno se mnou točilo. Hladil jsem ji a utěšoval. A nebyl svět okolo. I ta hudba ze sálu se nějak vytratila. Držel jsem tam tu křehkou dívku a lhal jí, že všechno bude fajn...

Rád bych teď řekl, že to dopadlo nějak "romanticky". Ale nestalo se to. Vyměnili jsme si telefony, ale ona mi nikdy nezavolala a já jí jednou. Chtěl jsem se s ní sejít. Neřekla, že nemá čas, ale že to nejde, protože nemůže, a že se mi ozve, až to půjde. Už jsem ji nikdy neviděl.

Když jsem z Dopravního podniku odcházel, plakáty tam stále visely. Myslím, že tam budou už napořád jako tichá památka na Mirka. Aspoň co já vím, tak tam ještě dneska jsou...

Epilog
 

Počet úprav: 1, naposledy upravil(a) 'marvec', 27.12.2008 22:24.

Názory čtenářů
17.11.2003 09:54
fungus2
Hm. Takové ze života. TIP
17.11.2003 20:23
j_i_r_i_k
Wow, moc krásný, díky...

(Jo a plakáty hypnotizovaly, nějak mě to praštilo :)... )

Přidat názor        ...nápověda k hodnocení
Avízo:
Anonym neuděluje tipy Skrytý názor

(Pro přidání názoru je třeba se přihlásit)