Nikdy jsem nezažila ten klid kdy se stahují mraky a za obzorem a nad ním se zastavují ptáci Snad taky nemají kde zahnízdit jako mně se potí ruce a naskakují skvrny na tvářích když už jsem příliš pila nikdy tolik abych nevěděla že kaštany kvetou jen chvíli po celém studeném roce tady... na severu
Někdy je mi pořád zima země mě nezahřeje zdi studí když se opírám v rašeliništi bují podrost v chodidlech cítit vlhko a smutek z večerů u ohně kdy oheň se jen zdá a lehkost má daleko do slov Někdy je příliš těžká tma v okně i pod dekou nedovolená aby neprobudila rybky zasuté pod břehy, kolem krku a … Je to jen jedna z mnoha které člověk vyhodí, spláchne rozkouše a spolkne jako všechno co se nás drží ne ruce které drží hlavu ale jako nohy které vláčím za sebou nebo jsem vlečena často však víceméně... je to tak snazší Zdánlivě jakobynic mraky se přibližují a ptáci křičí každé ráno hlasitěji že je neposlouchám a chci spát pak oni spí když já se probouzím a ujasňuju si co byl sen a čemu můžu věřit není to snadný všechno mi čím dál víc uniká zatím se ráno všemu směju zatím se nemůžu dočkat až mi položíš hlavu mezi prsa a řekneš něco obyčejnýho co mi urve srdce a ruce nechá splynout s pruhy na peřině po kterých přijdeš zpět zatím mě utěšuje blikotavé světlo solné lampy nadechuju se aby mi ulevilo ale přichází to samo bez povšimnutí ionty kterých se téměř dotýkáme déšť jenž sjíždí okapem do kanálů střechy okapy vitráže jak nás to všechno dojímá tady a v této chvíli kterou jsme si dávno předsevzali ta není moje je nás všech |