Na břehu rybníka v obci Suchý stálo několik chat. Ploty zahrad vedly jen pár metrů od břehu. U každé chaty kotvila malá pramice. A protože bylo léto, v každé chatě někdo byl a užíval si koupání, veslování a slunění na zahrádce.

Z jedné chaty, žlutě natřené, právě vyběhli Radka s Markem.

„Mamí, my se jdem podívat k Hrbatům!“ volali kamsi do útrob chaty. Dveře na verandu byly otevřené a v nich povívaly šňůry navlečených korálků proti mouchám.

Děti oběhly sousední chatu a běžely k dalšímu vchodu. Kluci byli na zahradě a pomáhali se sekáním trávy.

Čau Mílo!“ volal šestiletý Marek. Míla, Ivan i Pavel se hned ohlédli a změřili si ho od hlavy k patě. Byl ze všech nejmladší. Nejstarší čtrnáctiletý Míla začal hned vymýšlet program.

„Čau děcka, tak co podnikneme? Vezmeme Leonidka a půjdem se projet?“

Leonidek říkali starší pramici, do které bohužel teklo. Ale to nikomu nevadilo. Během plavby se vylévala voda plechovým hrnkem a byla to úžasná zábava.

„Jasně!“ nadchl se Marek a hned běžel k rybníku.

„Pojďte, nebo nám ještě ujede!“ smál se Míla.

Všichni nastoupili a odrazili od břehu. Marek seděl na přídi, Ivan s Pavlem na sedátkách uprostřed, Míla u vesel a Radka na zádi.

„Zahrajeme si zase na taxík, jo?“ navrhoval Pavel.

„Ano, pojedeme k přístavišti třináct a tam tě necháme,“ pošťuchoval ho Ivan.

„To né, to je přece ten utopenej strom, tam ho přece nenecháte,“ snažila se ho bránit Radka.

„No dobře, tak tě vysadíme na dvanáctce,“ vzdychl Ivan.

Míla tedy vesloval na protější břeh a přistál šikovně mezi stromy. „Přístaviště číslo dvanáct, vystupovát!“ zavelel.

Pavel vyskočil. „Nabereme tě třeba na dvacítce, jo?“ volal za ním.

„Mně taky někde vysaďte,“ škemral Marek.

„Tak jo, co patnáctka?“ střelil Míla od boku.

„Jó,“ radoval se Marek.

„Počkat, počkat, nejmladší členové, co vylívaj vodu, nám zdrhnou, to mám teď vylejvat já?“ zlobil se naoko Ivan.

„Ále, podívej na to nebe, za chvíli bude voda i na suchu,“ žertoval Míla.

Postupně ještě Míla vyložil Radku a Ivana a potom objel domluvená přístaviště a zase je naložil.

„Víte co? Pojďte se podívat támhle k tomu kiosku.“

Míla přistál a tentokrát vystoupili všichni. Byl začátek prázdnin a kiosek ještě nebyl v provozu. Židle a stoly tu byly poskládané na sebe, na nich ležely složené modře kárované PVC ubrusy.

Obešli kiosek a chvíli předstírali, že je otevřeno a dávají si různé dobroty.

„Teda ten pečenej kapr je fakt dobrej,“ mlaskal jako hlasitě Míla.

„Pch, ten můj biftek je lepší,“ nedal se zahanbit Ivan.

I ostatní předstírali, jak debužírují. Najednou jim začaly padat první kapky přímo „do jídla“.

„Himbajs,“ ulevil si Pavel coby nadšený čtenář Rychlých šípů. „Abysme vyrazili.“

„To jo, platit nebudeme,“ dohrál hru až do konce Míla. Mezitím se už ovšem hustě rozpršelo a začínali být mokří.

„Vezmeme ty ubrusy a schováme se pod ně,“ projevil se náhle Ivan jako muž činu a namátkou sebral tři ubrusy. „Honem, rozprostřete to nad sebe!“

Marek si přisedl k Radce na záď, nad sebe si dali jeden ubrus, další měl nad sebou Pavel a Ivan přidržoval třetí nad sebou a neuvěřitelně rychle veslujícím Mílou. Museli přejet celý rybník na druhou stranu. A pršelo čím dál hustěji.

U Hrbatcovy chaty už stály obě ustarané maminky s deštníky.

Míla bleskurychle přistál a všichni vyskočili stále s ubrusy nad hlavami.

„To bylo bezva!“ volal Marek.

Paní Hrbatová se jen usmívala:

„Vy jste nám na tom rybníku připadali jako tři hromádky.“

Ivan se toho okamžitě chytl: „Tak hromádky, jdeme domů do sucha!“