„A tak nás nakonec záchranáři dovedli v tý mlze a hlubokým sněhu na naši chatu. Řeknu vám, měli jsme toho za celej den dost,“ zakončil Luboš dramatické líčení svého bloudění s přáteli uprostřed horské vánice.

Seděli vpodvečer na terase podnikové chaty, sledovali červánky a vál mírný letní větřík. Bylo dost těžké představit si zimní chumelenici s hustou mlhou.

„Což o to,“ přidala se najednou k vyprávění Zdena, která do té doby mlčela a poslouchala ostatní. „Na horách za vánice se člověk ztratí raz dva. To já se ztratila za vánice v Praze…“

„Prosím tě, v Praze jsou taky někdy vánice?“ skočila jí udiveně do řeči Jana.

„To by ses divila,“ nedala se Zdena a pokračovala. „Měla jsem tenkrát sraz s kamarádkou Líbou v hotelu Oáza někde u metra Budějovická. Ale zrovna ten den se snad v Praze všichni čerti ženili. Už když jsem na Florenci u autobusovýho nádraží nastupovala do metra, začalo hustě sněžit a foukal dost nepříjemnej studenej vítr. Když jsem na Budějovický vyšla z metra a našla zastávku, bylo už hotový boží dopuštění. Vozovka zmizela pod sněhem a začala váznout doprava. Pracně jsem očistila cedulku s jízdními řády autobusů. Potřebovala jsem jen ověřit to, co jsem si vyhledala na netu. Ano, jsou to dvě zastávky: Krčská a Na strži. Autobus ale nepřijížděl a několik lidí na zastávce už podupávalo zimou. Po dalším několikaminutovým marným čekání to vzdali, vytáhli mobily a volali příbuznejm a známejm: 'Hele, tady nejede autobus, mohl bys mě vyzvednout? Jsem na Budějovický…'

Já jsem neměla komu zavolat. Líba auto nemá. Ale co, řekla jsem si, nejsem bábovka, ty dvě zastávky snad dojdu. Přešla jsem po přechodu a vydala se ve směru autobusu 121. Chumelilo pořád dál a já šla dlouhou ulicí a brodila se v mokrým sněhu. Měla jsem jenom kotníkový boty a sníh mi napadal horem, po nějaký době mě začaly zábst nohy. Ale už bych tam snad měla bejt. Měly jsme tu sraz někdy před rokem, připadalo mi to tam dost povědomý. Kousek od toho hotelu byla taková malá hospůdka…

Přešla jsem další ulici a pořád jenom dlouhá ulice a domy. Konečně jsem uviděla zastávku. Aha, to bude asi ta Krčská. Přišla jsem blíž a podívala se, jak se zastávka jmenuje. Zelená liška! To snad není pravda. Kdyby tu byl aspoň někdo, koho bych se zeptala. Ale ve vánici ulice liduprázdná. Vešla jsem do pekařství.

'Prosím vás, já hledám hotel Oáza,' vybafla jsem na paní za pultem bez pozdravu.

'Ten je ale na opačný straně, to musíte zpátky na Budějovickou, ' prohlížela si mě paní jako naprostýho exota. Musela jsem vypadat jako mluvící sněhulák nebo chodící zmrzlina. Teprve v obchodě jsem si všimla, že mám na čepici a na bundě kopec sněhu, který se pomalu rozpouštěl.

'Tak děkuju,' vydechla jsem a vydala se ulicí sněhem zpátky. Už se blížila doba srazu. Naštěstí chumelení pomalu ustávalo. Podařilo se mi dojít zpět na Budějovickou a tam k mému překvapení už autobus jel. Tak jsem popojela ty dvě zastávky už na správnou stranu. No, a Líba se tomu pochopitelně hrozně smála.

'Tys měla chumelení i v hlavě, že? '

Hlavní je, že jsem to nakonec našla, zábavný by bylo, kdyby mě ještě hledala policie.“

Zdena skončila své vyprávění a osazenstvo se usmívalo.

„Na Budějárně to znám,“ ozval se Luboš. „Ta stojednadvacítka totiž odtamtud vyjíždí. Takže asi i na tu výstupní zastávku dali stejnej jízdní řád a ty sis myslela, že je to tvůj směr.“

„Ahá,“ uvědomila si Zdena svůj omyl. „Podívejte, tohle je úplně jiné chumelení!“ zvolala najednou a ukázala na blízký rozkvetlý strom, ze kterého létaly v závanu větru květy do všech stran.