Slunce, taková nádhernost zářící při západu, to by Bůh nestvořil, ani kdyby se pos….
Mne nestvořil určitě. Protože ví, že se rozkutálím do miliard kuliček a nikdy mne nedokáže poskládat zpátky.
A tulipány ve váze se v tom kouzelném světle začaly párovat. Přikláněly hlavy květů k sobě a tulily se láskou jara.
Já se netulím. Jen kutálím… a to do všech stran a koutů a ulic a po všech cestách i kopcích... i ďolících tak všedních pro kuličky.
Tulipány zůstaly doma samy. Vadly a schly a chřadly, až uschly a uchřadly ve vzájemném objetí s opadanými lístky.
Trochu mne mrzí, že se neuměly rozkutálet jako já.
Je to nádherné zakončení pozemského života a osvobození od těla.
Teď jsem a nejsem a přitom jsem všude.
Všude schovaná.
|