V parku vedle sebe rostly dva keře, bez neboli šeřík a zlatý déšť. Málokdy se spolu daly do řeči. Ale dnes prolomil zlatý déšť mlčení.
"Pane kolego, vidím, že začínáte kvést," začal nesměle.
"Ano, ano, už cítím, jak mi vyrážejí moje drobné kvítky v latách. je to úžasný pocit."
"To znám," pokračoval zlatý déšť potěšeně. "Jenže já už jsem skoro odkvetl."
"Hmm, mně to teprve čeká," vždychl šeřík. "Ale vy jste kvetl krásně, svítil jste tu jako slunce," složil zlatému dešti poklonu.
Zlatý déšť se pod tou chválou celý skromně schoulil a svěsil větve. "Ó, děkuji, rád všem živým tvorům přináším radost. A co může být krásnějšího než připomenout jim teplé sluneční paprsky. To vy všem zase ukazujete, jak krásná je večerní obloha plná červánků. Jste odrazem zapadajícího slunce."
Světle fialový šeřík až znachověl. "Myslíte?"
"Jistě," ubezpečoval ho zlatý déšť. "A teď si spolu připijme na slunce!"
A oba keře se k sobě naklonily, dotkly se svými květy a předaly si vůni.
|