I zdánlivé maličkosti jsou báječnou inspirací.

Četla jsem si a náhle se podívala na oranžový hadřík sušící se na topení.

A toto bylo jen tak během pár minut na světě… ;-))

Když člověk musí být celý pracovní den za vážnou dámu v černém, ale přitom uvnitř se cítí jak barevný papoušek, pak překvapivost proměnlivé osobnosti je samozřejmá.

Nohy uběhaně pomačkané a bolavé z podpatků lodiček si hoví na podnožce v tlustých ponožkách v podobě tučňáků. Zobáčky na palcích trčí spokojeně do stropu a zřejmě sní o ledovcích. A chlupatá mikina se tváří jak lední medvěd.

Pak nacházím i krásné kouzlo obyčejnosti oranžového hadříku, sušícího se na topení.

Ruce s dlouhými nehtíky, které s ním utíraly nábytek a parapety pod barevností udivených květin (Coto? Vono se uklízí?), mají dobrý pocit vykonané užitečnosti.

Přítulný žlutobílý polštář ve tvaru pivního půllitru chová na klíně knihu. A nad tou knihou padá hlava a víčka očí, chytající se písmenek, přesto po chvilce zaklapnou. Slabé chrupnutí a pak padá i kniha z polštáře na zem, když i ruce tvrdě usnuly.

Papouščí povaze se zdají báječné sny a vůbec nejsou černé.

O oranžovém hadříku a žlutém polštáři, co se mění v obrovskou slunečnici a ta v létající květ… a pak v nádherný svítící talíř, který unavené tělo i mysl odnese do výšin a do dálin a do tajuplných propastí a do kouzelných hlubin té nejkrásnější fantazie snů.

Je tak úžasné, že máme své sny!

Jen ať nejsou černé, ale papouščí… ;-)