Julča u nás byla už víckrát, je opravdu milá. Vždycky mi přinese nějakou dobrotu, takové mi páník nedává. Smečka se mi rozrostla. Nevím, jak to uhlídám. Ale zatím to jde.

Teď čekám, kdy zas přijdou. Aha, slyším dupání a klapání a jejich hlasy.

„Ahoj, Beníčku.“ Julča mě drbe za uchem a zase cítím něco masitého. Aha, dnes to je šunku. Moc dobré.

„Juli, pojď za mnou.“

Páník ji vede do své místnosti. Slyším nějaké mlask, mlask. Zavírají se.

Fuj, to se mi nelíbí, já chci být se svou smečkou! Přece nebudu pořád ležet na váledle. Štěkám. Opírám se předníma tlapama do dveří.

„Ticho, Bene!!“

Hmmm, asi je zase něco špatně.  

Julča zřejmě potřebuje vědět, že jsem ji přijal do smečky. Musím jí to nějak ukázat. No, tlapu jsem jí už olízl, a ne jednou, ale asi jí to nestačí. Měl bych to udělat tak, aby to jako lidská fena opravdu pochopila.

Nenechala tu něco? No vida, tady položila něco z kůže. Určitě to voní jako kůže. A je na tom taky její pach. Označkuju to! Potom bude vědět: patříš do mé smečky.

Nejprve to tlapou shodím na zem a pak si na to ulevím. Myslím, že to byl skvělý nápad. Teď budu čekat na svém váledle, až přijdou.

Pořád nejdou a nejdou Myslím, že jsem usnul. Probudilo mě jejich hýkání. Vyšli z místnosti, oba mají na čumácích ty známé hezké obloučky. Určitě teď budou mít ještě větší.

Á, Julča si bere to moje označkované.

„Ježiši, on mě počůral kabelku!“

Milý oblouček na jejím čumáku se protáhl na druhou stranu a v očích se jí něco leskne.

„Bene!“ Páník se zlobí.

„Tak to mám za všecko! Už sem nebudu chodit. Už stačil ten zmačkanej klobouk!“

Julča zlostně vrčí a štěká. Asi to nepochopila. Prásk! Zmizela.

„Julččóoo! Počkej!“ Páník taky vrčí. Ale přijde mi nešťastný. Prásk! I on zmizel.

Tak jsem zase sám. Vůbec tomu nerozumím. Lidi jsou hrozně nechápaví. Taková jsme byli krásná smečka!

Přijde za mnou aspoň ten páník? Bojím se, že zůstanu sám. Ležím na váledle a čekám.

Myslím, že už jde. Ale moc nedupe. Vejde a směřuje do místnosti zvané kuchyň. Že by? Běžím za ním. Ale nic nedostanu.

Páník sedí, vzdychá. A nahoře nad čumákem má takové ošklivé vlnky. To nikdy nevěstí nic dobrého. Ach jo.