Ahoj, lidská mláďata. Moc vás zdravím. Víte, já nejsem člověk, já jsem pes. Jaký? Pokud jde o mne, rozlišuju jenom psy malé, velké a střední. Podle toho sám sebe řadím mezi psy střední. Ale to vám asi nestačí. Chcete se o mně zřejmě dovědět něco víc. Zaslechl jsem mezi lidskými zvuky jakési yorkšír a retrívr a nevím co ještě. Mělo se to snad týkat různých psů. Tyhle věci ovšem vymysleli lidé, ne my. Nás se to netýká. Podobná dělení jsou nám psům ukradená. Jsem prostě pes, nejsem tudíž kočka nebo králík. Takže to o mně tak na úvod.

Jako každý správný pes bydlím u svého pána. Když můj pán o mně mluví, tak před druhými lidmi dost často používá zvuky „můj černej chlupáč“. Slyšel jsem to už tolikrát, že si to pamatuju. Zase ovšem označení od člověka. Já to tak nevidím. Černá mi nic neříká. To jen lidé neustále zkoumají, co je černé, bílé, hnědé a bůhvíjaké. Já vnímám hlavně hustotu své srsti a její vůni. Mno, ta vůně záleží na tom, kde se zrovna vyválím. K pánově velké nelibosti. Nevím proč. Pravda, zatím jsem nezaznamenal, že by se můj pán nebo lidi obecně po zemi váleli. A když si už lehnou na trávu, tak si vždycky pod sebe něco dají. Zvláštní. Asi tu skvělou vůni nepotřebujou.

Jo, to by vás taky mohlo zajímat, můj pán mi říká Ben. Já na to teda jako slyším. Ale je to další věc, která je mi fuk.Klidně bych se mohl jmenovat Max, Azor nebo Punťa. Tak totiž  volají na jiné psy, které venku potkávám,  jejich páni.

Právě ležím ve svém váledle a užívám si lenošení. Teda, pán tomu říká pelíšek, to vím dobře. Vždycky ukáže na tohle místo a řekne: „Pelíšek!“ Pro mě je to váledlo, protože se na něm válím. A jak jste už jistě pochopili, já se válím moc rád!

Ale už mám docela hlad. Kdepak mám páníka? – Že jsem si to nemyslel?  Zase leží před tou svou bedýnkou, co se z ní šíří lidské mluvení a další pro mne nepříjemné zvuky. On v ní možná i něco vidí, ale to nemůžu posoudit. Chvíli ho pozoruju. Pravidelně oddychuje, tak asi spí. Na sobě má položené cosi, co ho má zakrýt. Další taková lidská podivnost. Lidi nemají srst, tak mají potřebu se pořád něčím zakrývat. A tohle neustálé halení je dost zaměstnává. Možná si myslí, že pak nebudou vidět! To by dávalo smysl. A co, já mu to stáhnu, aby vidět byl. Vezmu to do tlamy, tááák…

„Bene!“

Á, páník se zlobí. Ale už vstává. Jestlipak půjde pro nějakou dobrotu? Klapnou ta známá dvířka? Zatím nic. Budu tam muset jít sám a páníkovi to připomenout. No jo, on musí nejprve ve své místnůstce provést to, co já dělám venku zvednutím nohy. To je taky pozoruhodné, že se s tím lidi schovávají. Ale pozor, už se blíží za mnou do prostoru, který on nazývá kuchyň. A otvírá ta moje oblíbená dvířka!

„Tak co, Bene, dáš si paštiku?“

Paštiku! To je jeden z lidských zvuků, který mi v tlamě vyvolává příjemné pocity. Zavrtím ocasem. Snad pochopí. Hurá, pochopil!

Paštika je jedna z nejbáječnějších věcí na světě! To jsem si smlsnul.

Vida, pán má dobrou náladu. Podrbal mě za uchem. To se mi celkem líbí. Ale radši to mám na břiše. Rozvalím se tedy na záda, abych páníka k drbání a mazlení vybídl.

„Ale Bene, nepůjdeme radši ven?“

Ven! To je skoro tak skvělý zvuk jako paštiku! Okamžitě stojím na všech čtyřech. Zaštěkám.

Pán se zas musí zabalit do toho svého látkového obalu a taky si dává chrániče na nohy, což mu dost trvá. Uf, konečně je připraven a jdeme…