Dílo #72932
Autor:Pepík z Hudlic
Druh: Tvorba
Kategorie:Próza/Povídka
Zóna:Jasoň
Datum publikace:15.12.2020 12:28
Počet návštěv:63
Počet názorů:11
Hodnocení:6 4

Pád

Robert právě dojel ke svaté Juliáně. Tato socha byla často cílem jeho cyklovýletů. U ní bylo rozcestí, odkud často pokračoval do Tuchoměřic nebo na Přední Kopaninu. Dnes pojede do Statenic, rozhodl se. Naposled tam šel jen pěšky.

Malou pauzu a oddech si tu dopřávalo pár dalších cyklistů. Rodinka s dětmi seděla na lavičce, jedno dítě kousalo do banánu. Po včerejším hustém dešti naprostá idylka. Sluneční paprsky krásně pronikaly stromy a osvěcovaly sochu. Škoda, že tu nemám foťák, zalitoval Robert.

K rozcestí přijel další cyklista. Byl to mladík asi dvacetiletý. Robert si pečlivě prohlížel jeho stroj. Nó, ten má lepší kolo než já, určitě odlehčený. Potom pohlédl na jeho helmu. Ta bude taky drahá. Ale aspoň by si ji moh zapnout, frajírek jeden.

Mladík zastavil jen na chvíli a potom se vydal rovně. Jede stejným směrem jako já. Možná jsem mu měl říct o tý helmě. Ale nejspíš by se na mě naštval a ještě by mi řekl něco peprnýho, uvažoval Robert. Ostatně, stejně  pojede za ním, tak na něj ještě může zavolat.

Vydal se po lesní cestě, ale mladíka zahlédl už v ohybu. Ten to teda pálí! Toho asi těžko dohoní. Po nějaké chvíli se cesta začala svažovat a musel se na ní vyhýbat kořenům a kamenům, často ukrytým pod listím. Někdy je uviděl až na poslední chvíli. Přehodil si nižší rychlost a musel jet opatrně a pomaleji. Teda, jestli se tudy ten kluk tak řítil, musí to bejt fakt borec, napadlo ho. Při pěším výletě si ani neuvědomil, jak je tu zrádný terén. Po dešti bylo navíc všechno mokré a hrozil smyk.

Svažitá cesta plná vyčnívajících nástrah byla dost dlouhá. Věděl ale, že dojede na rovinku. Tam musí zastavit, protože za ní je krátký velký sešup. Už se k ní blížil. Začal brzdit a v tom uslyšel obrovskou ránu. Proboha, co to bylo? Taková šlupka!

Dojel k onomu nebezpečnému místu a zastavil. Pohlédl z prudkého kopečka dolů a tam uviděl mladíka ležet. Zřejmě sjel ten prudký bahnitý, skoro kolmý úsek, stroj se vymkl jeho kontrole a kluk vletěl do nejbližšího stromu. Nezapnutá helma mu spadla a ležela o kus dál. Zvednuté přední kolo se ještě setrvačně točilo.

A kruci! pomyslel si Robert. Co teď? Asi bych mu měl poskytnout první pomoc, ale o to, co dělat, když má někdo úraz a ztratí třeba vědomí, se nikdy nezajímal.. Teď neví, co si počít. Něco musím sakra udělat. Každopádně zavolám záchranku, sem by se už mohli dostat, nejsme daleko od Statenic. Pane bože, jaký je to číslo? 155? Nervózně hledal v batohu mobil. Ježišmarija, mobil je vypnutej! Než ho pustí, ztratí další drahocenné vteřiny, letělo mu hlavou. Co kdyby se pokusil toho kluka naložit na kolo a někam popovézt? No jo, ale to by mu mohl spadnout. Vypadá to, že je v bezvědomí. Á, mobil se zapnul. Robert horečně vyťukal 155. Nekonečné vyzvánění. Vezme to vůbec někdo? Konečně se ozvala dispečerka. Robert jí překotně sdělil své jméno a kde se nachází. Potom se snažil popsat, jak k tomu došlo, i když si to spíš jen domýšlel.. Dispečerka mu dávala instrukce.

„Mám ho zabalit do něčeho teplýho? Tak moment.“

Robert chtěl odložit mobil, aby mohl vyndat z batohu náhradní bundu, ale jak byl nervózní, mobil spíš odhodil a ten spadl na jakýsi špičatý kámen, otevřel se a vyhřezly z něj všechny útroby.

„Do prčic!“ Už mu žádné  další rady dispečerka nedá. Teď se nemůže zdržovat a dávat mobil dohromady, kdoví, jestli to vůbec ještě půjde. Musí se hlavně postarat o toho cyklistického cvoka.Takhle totiž jezdí jedině cvoci.

Snad ale záchranka přijede. Mají přece jeho polohu.

Robert zabalil mladíka do své bundy. Ještě že rezervní oblečení vozí s sebou. Chvíli se mu zdálo že nedýchá. trochu znervózněl. Krucinál, kdyby tu někdo šel! pomyslel si. Ale dejchá, ubezpečil se, položil mu ruku na hrudník.

Aspoň že si vzpomněl na správné číslo. Nikdy si nepamatoval, co jsou hasiči a co záchranka. Měl by taky vozit lékárničku. Nebo aspoň obvaz a nějakou dezinfekci.

Bože, to je k nepřečkání. Nikde nikdo.

Á, támhle jde nějaká dvojice!

“Haló! Haló!“ volal Robert, co mu síly stačily. Sláva, dvojice se zastavila. Robert na ně zamával. Patrně si všimli ležícího člověka, hned přiběhli.

Robert jen naznačil, že by rád mladíka nějak naložil na nosič. Snažili se mu pomoct, ale příliš se jim to nedařilo. Tělo mladíka v bezvědomí bylo jako pytel brambor. Nakonec to vzdali. Robert se s nimi raději rozloučil.

K Robertovu milému překvapení se najednou objevila na lesní cestě sanitka. Kvůli terénu jela dost pomalu. Robert už jako ve snách sledoval práci saniťáků, kteří mladíka ošetřili a na nosítkách naložili do sanitky.

Když sanitka odjela, s úlevou si oddechl. Teď může pokračovat. Nasedl na kolo a v hlavě si stále přehrával celou událost. Tu lékárničku musí koupit. Jo, a spravit mobil.

Byl tak pohlcen myšlenkami, že příliš nesledoval cestu. Najednou na něco najel, kolo ho přestalo poslouchat, snažil se udržet řídítka, ale spadl z kola a to se překlopilo na něj. Nějak se mu při tom zkroutila pravá noha. Cítil v ní hroznou bolest a nemohl s ní pohnout. Možná ji má zlomenou. Začínalo se šeřit.

Perfektní. Mobil mám rozbitej, nikdo tu není, kdo teď pomůže mě? projelo mu hlavou.

 

 

 

Názory čtenářů
15.12.2020 14:57
bh
Perfektní. Mobil mám rozbitej, nikdo tu není, kdo teď pomůže mě? projelo mu hlavou.
...........................................
S námahou pozvedl hlavu.
Nad ním stálo to malé dítě z rána a podávalo mu větvičku.
"Na... - chcete můj banán?"

Chvíli žvýkal.
Čelisti pochvíli znehybněly. Větev zůstala přilepena slinou na rtu.

Děcko se smíchem mizelo v oparu...

......................................

jináč dobře napsáno - Jozefku
:-)

15.12.2020 17:19
Pepík z Hudlic
Jo, to by nebylo špatný - jako takovej andílek. Dík.
16.12.2020 01:23
fungus2

16.12.2020 06:56
Pepík z Hudlic
Díky za tip, fungusi.
18.12.2020 18:39
psavec
Tipnu si.
19.12.2020 02:50
sokrates
souhlasím s Brunem, jen bych možná nedělal tak krátký věty /můj názor/ trhá to spád a plynulost příběhu ... Brununův závěr je lehounce mystery, určitě by nebyl od věci, ale není nezbytně nutný, seš svůj ... jen bych možná na konci nepoužil jednu tečku, ale tři ... kór moc to tady nesleduju, ale myslím, že rosteš, ... jen tak dál ... jako laik laikovi :-)
19.12.2020 18:28
Pepík z Hudlic
Sokrate, ano, to dítě s banánem z rána jako vzpomínka se mu zjevit mohlo, určitě měl hlad. :-)
Jinak díky za názor, velice si toho považuju.

psavče, díky za tip.
24.12.2020 01:42
W.Floyd
Tak jsem si přečetl. Dobré téma o krizových životních situací. Po přečtení člověka napadne, jak jsou důležité vědomosti o první pomoci. A také. Že sebelepší vybavenost nám nezaručí stoprocentní bezpečnost a to zejména, když s ní špatně nakládáme.
Konec vyznívá, jako bys sis udělal prostor na případné pokračování příběhu?
Třeba se jednou dočkáme.
24.12.2020 07:31
Pepík z Hudlic
Díky, Floyde. Na tom konci či pokračování by ještě stálo zapracovat. :-)
27.12.2020 08:38
darmoděj
Jako vždy jedním dechem...
27.12.2020 15:11
Pepík z Hudlic
Díky, darmoději.

Přidat názor        ...nápověda k hodnocení
Avízo:
Anonym neuděluje tipy Skrytý názor

(Pro přidání názoru je třeba se přihlásit)