Jitříš.
Sama nemám obzor
daleko do krajiny
bořím se v blátě
Louže obcházím.
Dny jako vejce na platě
tak křehké
(uvnitř mazlavý život který vzali mámě zpod břicha)
Rozbíjím se
o hranu kuchyňské linky
to obnažené do misky
a rychle zasypat moukou
(skořápky není tady ve městě komu dát)
V kapce na podlaze se na okamžik
zaleskne svět
než ho utřu
Peču své rozpraskané srdce
s cukrovou polevou
Za okny se zatím
dějí dějiny |