Nedávno jsem na internetu narazil na sérii dokumentů o dětech z chudých rodin na celém světě, které musejí do školy podnikat náročnou a velmi často život ohrožující cestu. Pro jejich rodiče je i přes toto nebezpečí důležité, aby chodily do školy a dostalo se jim vzdělání. Jedině tak budou mít lepší život než oni. Zastavme se aspoň u některých.
Himálaje v Indii. Tady se vydávají na týdenní pochod do města, kde je škola, osmiletý chlapec a desetiletá dívka se svými otci. Musejí ujít okolo padesáti kilometrů. Nejprve jdou po ledu kolem tající řeky. V některých místech je už však led příliš tenký nebo úplně roztál, musejí se tedy brodit nebo úsek obejít po skalách. Přes den je pod nulou, v noci až minus třicet. I když se uchýlí mezi skály, kde jsou chráněni, přesto spí pod širým nebem v horolezeckých spacácích. Po týdnu dorazí k silnici a musejí jet ještě dalších padesát kilometrů autobusem. Ve škole děti zůstanou celý školní rok, aniž by viděly své rodiče.
Jakutsko. V zimě tu mráz dosahuje minus padesáti pěti stupňů. I tady samozřejmě chodí děti do školy. Sledujeme osmiletého chlapce, který – oblečený do šesti vrstev oblečení – musí jít v tomto mrazu přes kilometr do školy. Jeho spolužačka jede ze vzdálené farmy hodinu autobusem. Cesta vede lesy plnými sněhu. Před autobusem jsou jen vyježděné koleje.
Nepál. Tady sledujeme chlapce, který žije sám s babičkou daleko od civilizace. Do školy jsou to pro něj dvě hodiny pěší chůze. Nejprve jde asi hodinu krajinou s palmami a pak musí překonat šedesát metrů širokou dosti prudkou řeku. Není tu most, jen provizorně natažená ocelová lana, po kterých jezdí zavěšený železný koš. V tomto koši se ovšem mohou vézt jen mladší děti. Ty starší musejí vylézt na lana a koš s mladšími spolužáky na druhý břeh tlačit. Že každou chvíli hrozí pád do řeky ani není třeba zmiňovat.
Filipíny. Tam je jedenáctiletá dívka, která na cestě do školy musí projít pralesem do vysokého kopce. Žije s rodiči v nížině u jezera, její otec je rybář. Kdyby šla po silnici, zabralo by jí to celý den. Proto podobně jako další děti chodí zkratkou, musí při tom vyšplhat po skále a přelézat propletené kořeny stromů. Pomáhá svým dvěma mladším spolužákům, kterým je sedm a osm let. Cesta do školy jim rovněž zabere víc než dvě hodiny. Pokud je špatné počasí a začne pršet, což je na Filipínách často, cesta je ještě nebezpečnější, protože kameny i kořeny stromů jsou kluzké. Zvlášť když se dívka vrací ze školy a jde z kopce.
Etiopie. Tady je jiný problém než v Jakutsku. Vysoké teploty, poušť. Cestou do školy děti navíc ohrožují písečné bouře. Tentokrát vidíme dva starší chlapce pochodovat přes poušť přes dvě hodiny. Písek je velice horký. Nikde není voda. Je přes čtyřicet stupňů Celsia.
Nikaragua. Tady musí matka posílat své tři dcery na člunu po řece do školy. Nejmladší dcera ještě neumí plavat. Do školy je to daleko a přihodit na řece se může cokoliv. Během plavby musejí neustále z loďky vylévat vodu.
Peru. Jedenáctiletý chlapec, který žije na malém ostrůvku s rodiči a sourozenci, pluje každý den do školy přes dvě hodiny na vlastnoručně vyrobeném rákosovém člunu přes jezero Titikaka. Cesta zpátky je ještě náročnější, protože musí pádlovat proti větru. Také jeho spolužačky, dvě sestry, veslují na loďce přes hodinu, než se dostanou do školy.
Papua Nová Guinea. I zde musí děti cestovat nejméně týden, než se dostanou do školy. Projít nebezpečnou džunglí. Osmiletého chlapce a jedenáctiletou dívku doprovázejí opět jejich otcové. Cesta džunglí je nebezpečná, protože je tu spousta zvířat, která by je mohla napadnout. Po několika dnech dojdou k široké dravé řece, kterou mohou překonat jen na člunu z vydlabaného kmene. Je k tomu určen převozník. Ale chlapec dostane z vody takový strach, že odmítne jet na druhou stranu. Řeku překoná jen starší dívka. Oba otcové s chlapcem se vracejí. Dívka potom zůstane úplně sama a musí strávit jednu noc v džungli a dojít do školy. Podaří se jí to.
Každý díl zobrazuje jeden den dětí, od rána, kdy vstávají, snídají, pomáhají rodičům a vypravují se do školy, následuje jejich náročná cesta, výuka ve škole a náročný návrat. Vidíme, jak jim matka ráno chystá prostou snídani, jak vstávají z jednoduchých postelí nebo z houní, večer se vracejí naprosto vyčerpaní. A druhý den se pouštějí na svou náročnou cestu znovu. Ne jenom proto, že si to přejí rodiče. Protože sami chtějí studovat. Jeden chce být pilot, druhý inženýr, jedna dívka doktorka. Všechny tyto děti si uvědomují nebezpečí, které podstupují, ale jdou za svým snem. Jednou z nich budou odolní jedinci, kteří se v životě žádných těžkostí nezaleknou.
U nás děti nemusejí takové nebezpečí podstupovat, školu nemají tak daleko, velmi často je vozí rodiče do školy autem. Mají to tedy mnohem snazší. I ony by si ale měly vytyčit náročné životní cíle a za nimi jít.
|