Malé literární cvičení na

můj, tvůj, jeho a svůj

Včiml jsem si, že se v tom dost chybuje

Marta seděla s Vlastou v kavárně. Právě hledala na mobilu fotku.

„Tak podívej, tohle je Standa, můj novej přítel.“

„Nó, fešák!“ Vlasta pomalu upíjela capuccino a zálibně si prohlížela sympatického vousáče středních let s hezkým úsměvem. „To tvůj ex takovej fešák nebyl,“ dodala.

„Svýho bejvalku jsem už dlouho neviděla. Ale něco do sebe měl taky. Takovej šmrnc. Dokázal si získat lidi svým humorem.“

„No jo, na ty jeho humory si taky pamatuju. Dost jsme se při tom nařehtaly.“

„Občas si zavoláme, jsme pořád kamarádi. Ale se Standou je to úplně jiný.“

„Jako v čem jiný?“

„No, sice nedělá humory, ale nosí mi občas takový malý dárečky. Říká: to je moje radost.“

„Tak mu tu jeho radost neber,“ zasmála se Vlasta, „vždyť to je krásný.“

Po chodníku k nim najednou přicházel onen vousáč se zlatým retrívrem. Odepnul mu vodítko a nechal ho běžet za paničkou. Pes se vrhnul k Martě a začal jí olizovat ruku.

„No ty seš moje zlatíčko! Panička má svýho pejsánka móc ráda!“ Začala se s ním mazlit.

Tak koho vlastně miluje? přemýšlela Vlasta. Asi všechny, usoudila nakonec.