207
Slunce zář oceán mění v zlatý jas, vlní se ve větru, až k obzoru se dme, paprsky sluneční prozáří toho moře pás, čeření oceánu lánu, kam jen oko pohlédne.
Od horizontu zlatého koráb se kolébá, jej zřím a vím již, je toho léta posledním, jež zlaté poklady oceánu v sebe vstřebá, a za obzor odpluje vstříc podzimním dním.
Houpavě kolesa se otáčejí vlnami zlatými, každým otočením zůstanou kýlové brázdy, v nich mizí oceán zlatý, stigmata zůstávají, s nocí již zlatě září jen nad mořem hvězdy.
Křižuje kombajn sem a tam, hledaje kotviště, až zlatý oceán je ten tam, místo něj strniště.
|