Máš v krvi Vesuv, špička tvého doutníku odpočítává život rybky, kterou jsi zapomněl ve via Dodiato. Možnás tam nebydlel, možnás jen ze zdi pozoroval drama toho odpoledne, kdy se rudá ústa pomalu nořila z obrazu toho dne, z jasu té chvíle.
Jako bys to psal ty...
Ztracený v davu, dáváš dohromady zbytky víry. Ty jsi městem, ono tebou. Nikdy víc však spolu. Nikdy víc však spolu.
A to je láska. Motýl, který po dlouhém letu spočine na hřbetu ruky, než ho pohltí stín. |