„Tak co, Maxíčku, jak ses měl? Já jsem teď byla nakoupit, víš? Donesla jsem ti šunčičku, dáš si?“
Jana obrátila k sobě malého plyšového jezevčíka. Zdálo se jí, že se na ni čumáčkem usmívá.
„No, Jani, šunčičku bych si dal,“ řekla za něj.
„A jakpak ses tady měl, nebylo ti smutno?“
„Ani ne, já jsem si trochu zdřímnul, víš?
„No to je dobře, že ses vyspinkal,“ pohladila ho.
„Mně se zdálo o Maxovi,“ pokračovala za něj.
Bodlo ji u srdce. Na svého jezevčíka Maxe musela pořád myslet. Před půl rokem skončil pod koly auta. Marně na něj tenkrát volala „Stůj!“ Teď má jen tohohle hadrového. A povídá si s ním. Smutek potom na chvíli odplave.
„Tak co bude s tou šunčičkou?“ řekla raději za pejska o něco veseleji.
Trochu se vzpamatovala. Možná se opravdu převtělil do tohoto plyšáčka.
„Hned ti ji přinesu, Maxíku.“
Umělá korálková očka se na ni vděčně podívala.
Odešla do kuchyně a z lednice vyndala šunku od kosti. Max ji míval nejradši.
|