|
teda - ten okamžik mám vtisknut v hemisférách dovčilej - přes nos i vizuální dojmoví..
nad hlavou šklebivý hycující kruh sluníčka dopálenýho svou činností, která musí ne-utuchat, jak psáno
v Genesis teda... pinie se ovívají vějíři žhavěprchavých silic, jejichž čpění roztřepaně ukládá svý hnátky na pryčny výrazně modrýho stínování mezi žluté fleky s načervenalými aji zelenkavými hranami - až do mžitků duhy...!
mne z toho fotonovýho nadělení ščípe v nozdře - takže nezadržitelně kýchám a přerývaně hulákám -- Pra... pčííík...Pralin...- pčík!.... Pra-lin-ko... hepp čííík.... - se nadejchnu konečně a vydávím z hrdla srozumitelný vykřičník..."Pralinko - ty vole!!!!"
a von - ten maník - setrvává trnule nad mými podřepy, slunce mu rudě propaluje odstávající slechy
do tklivého efektu katedrálního okna, hlavu na stranu jak pejsek čekající u vrátek na zvuk známých kroků a koutky huby překvapený mu dovtip roztáhne do směvavýho šklebeníse...
a hekne: Séérvus Brunelééé - cos udělal s tváří - sem tě ani nerozeznal sakraaaáá!
a začne poskakovat jako pouťovej čertík na gumovým vlasci až mu mokasín vrže a já se přidám do hopsu, až mi sandál pomlaskává v luftě horkým...
a tak čardášově blbnem, točíme se kol sebe jako dvojhvězda zaúkolovaná příkazem božím k tanci
až do vysílenýho splynutí...
a pak duetně juchnem a chváceně se obejmeme -- značně uchváceně obejmeme se!
a pak se prokuleně pozorujeme a zkoumavě se očima očucháváme a já vidím již našedlé vlásnění nad jeho lopuchy i jeho módně natrhanej denim na kolenou, kerej je briskně hraněn nažehlenými puky... von si džínsy dycky nažehloval, takovej zlozvyk teda - aji šnuptychle si žehlil...
nýní - v ten moment se kapesníkem teda otíral na zátylku a drmolil a já rovněž překatně
mu skákal do slov
a to již jsme seděli v jeho žvýkající metalíze a fičeli k jeho kučisku nahoru po Via Fulda, nechavše
Fiátek bjednej v piniovým uhnízdění - nikdo mi ten křápek nezkradne, jelikož místní zlodějstvo
je aji chytré...
a dvojka a stoupání po cikcaku rozpáleným nahoru, kde Lazio lísavě otírá obzor o zřídkavý mračno...
u horizontálního hranění v zatáčce šotolinou šperkované zabrzdil, zatáh páku do nehybnění a gestem pravý paže doplnil rozmáchle konstatování: " Toť mé rovněž" - spisovnou teda otčovštinou,
jelikož - jak víte - mateřštinou by to bylo pořecky
hehe!
a já se zájmem teda obzíral svažitou louku, zvící hektaru a nějaký ary aji navrch, plnou mediteriánský flóry teda, vše výrazně nakvetlé a důrazně vonící s kmitavým brumem pilných včelstev, zaneřáděných různými pyly - jak včeličkám káže jejich přirozenej pud - se mi aji udělalo mdlo, vida jejich neutuchání snůškový...
a vpravo - u terénní vlnky - shluk keříků do výraznýho stisku semknut a v jejich tieni
hezky v řadě a optimálním rozestoupení v haptáku jako - starý gramofonový trouby-ozvučnice, jejichž žebrování patinované časem přecházelo rafinovaně rukou umělce do vyvlněných dřevěných bází a stály tý obdivuhodný artefakty na poctivě seskládaných břidlicových zídkách - semtam zaflekatěných vápnitým štrajchem... jakoby se pásly ovce na protějším kopci někde v Karpatoch tam u nás -
ale ovečky se starýma gramofónama na hlavičkách zřídkavo k vidění jsou teda...
"Toť mé úly.... je jich sedum a čtyřicet navrch... pět ešče dodělávám" řek mi Pralinka a usmál se mýmu divenýmu omžikování a já se rozchechtal aji nahlas, co mi má nateklá okostice bídná dovolila -
a pak zme sa šklebili voba a zvukově jíkavě a v dobrý náladě odpojížděli poslední desítky metrů k domu
u oplocený šikany... a byli jsme teda doma - u něj doma a tam jsme si teda domlúvávali dříve nedopověděné -
a já včil mohu podat teda svědectví vo kamarádovi - znovu nalezeném teda...
jak určeno nitkovým skaním Nejvyššího!
| 
1
alex 