Jdouce ke kořenům stromu života,
Lid lamentuje nad svým hoře.
Proč mašírovat za vykoupením?
Sledovat je tak z moře,
„Dělat tak opět lodivoda...”

Říkám si za pochodu s nimi.

Strom se k prvním pomalu sklání,
Ti první, to jsou naši proroci...

A strom počal svůj pláč s námi.

Oni slíbili nám od stromu pomoci,
Ten však šíří smutek, co životu brání,
Když začal s listím ztrácet krev.

My prý máme vyšplhat nahoru,
Výš, než kdy kdo byl na stromu,
A můžeme se zeptat bohů „proč?”

Nepodařilo se však zatím nikomu,
vylézt nahoru, jak na svatou horu,
snažíme se o nemožné.

Strom krvácí hojně dál,
A všem je strašně divně...

Jak kdyby přicházeli o život.

Prorok však navrch hnal nás klidně,
a kdekdo se raději života vzdal,
než aby útěkem od smrti bojoval.

A pak přišla řada na mne…

Bál jsem se o nás, smrtelníky,
že znesvěcujeme božské dílo...

Než však byl jsem u špičky kořene,
Strom vykrvácel, zhynul, a my s ním.