Byla jednou strašná věta. Pronesl ji strašný člověk o strašných věcech.
Strašně se sám sebe lekl, byť věděl, o čem mluví. Vystrašil se na tolik, že se z toho zbláznil.
Stal se strašně podivným bláznem, který vzbuzoval hrůzu.
Jednou se probudil a opět řekl tu větu. Pak strašně křičel, neb se bál. Bál se, že ho někdo slyšel. Nechtěl tu větu prozradit světu.
A tak strašně dlouho mlčel. Mlčel roky a roky.
Až tu větu zapomněl.
Po strašně dlouhé době mlčenlivý blázen zemřel.
A nám je to strašně líto.
Strašná zvědavost nyní trápí celý svět neznalý té věty.
|