Dílo #72375
Autor:Pepík z Hudlic
Druh: Tvorba
Kategorie:Próza/Povídka
Zóna:Jasoň
Datum publikace:02.05.2020 16:16
Počet návštěv:371
Počet názorů:12
Hodnocení:6 1 2

Dlouhá noc

Blížili se k Vacovu, kde měl Jirka chatu. Okolní lesy a louky zalévalo světlo zapadajícího slunce a Petra si prohlížela nachově zbarvenou přírodu. Jako krev, napadlo ji najednou. Neměla nejlepší náladu a představa zraněné krvácející přírody vše ještě umocnila. Celou cestu z Brna přemýšlela, jak tento víkend s Jirkou o samotě přežije.

Silnice vedla mírně s kopce a pak se zatáčela kolem potoka. Za potokem už byla odbočka k chatové oblasti. Jirka zaparkoval u černě natřené chaty s bílými okenicemi.Zatímco šel odemknout, Petra vyndávala z kufru batohy a tašku s jídlem. Snad nám to bude stačit, uvažovala. Odnesla vše na verandu a šla dát jídlo do lednice.

„Chtělo by to tu trochu vyvětrat, dlouho jsme tu nebyli, je to dost zatuchlý,“ prohodil Jirka, když otvíral okenice. Hned odnesl na zahradu proutěná křesílka a položil na ně peřiny. Petra se zatím dala do přípravy večeře. Udělá míchaná vajíčka a přidá do nich kousek šunkového salámu.

Když vyndávala nádobí a zapínala elektrický vařič, myšlenky jí poletovaly úplně jinde. Chtěla se s ním už dvakrát rozejít. Proč to vlastně neudělala?

„Mám docela hlad,“ řekl Jirka. „Jo, ty maminčiny ovocný knedlíky dej prosím tě do mrazáku. Dala nám na to i posypku, cukr s mákem, tady v tý piksle, vidíš?“

„Jo,“ odpověděla mechanicky. Nebylo pochyb o tom, že jeho maminka byla skvělá kuchařka. Petra často žasla,když k nim přišla na návštěvu, co všechno jeho maminka peče. Jednou dokonce pekla cukrářské rakvičky a zdobila je šlehačkou. Na takové věci Petra z domova zvyklá nebyla. Její matka vařila jen to nejnutnější. A buchty mívali leda kupované. Zmínka o maminčiných knedlících v ní vyvolala další vlnu podráždění. Zřejmě bude chtít, abych byla maminčina kopie, přemýšlela. Její rodina žila víc pro kulturu. Domácnosti se věnoval jen nezbytně nutný čas.

Jirka nakrájel chleby a sledoval, jak mu Petra nakládá smaženici na talíř. Petra si uvědomila, že od oběda nic nejedla a že má vlastně taky docela hlad. Při večeři mlčeli.

„Zítra budu muset posekat trávu, všimla sis, jak už je vysoká?“ dal se Jirka po jídle do organizace jejich víkendového pobytu. Ano, proti ní je rozhodně praktický, to má své výhody, snažila přesvědčit sama sebe. Chtěla na něm vidět klady. Ale nemohla.

Svalila se na starou sedačku a začala si prohlížet časopisy.

„Nechceš se projít? Je tam docela příjemnej večer,“ lákal ji Jirka.

Petra souhlasila, i když byla myšlenkami stále jinde. Už se začínalo stmívat a bylo chladno. Procházeli vesnicí s prázdnými uličkami, všichni obyvatelé byli doma a zřejmě sledovali televizi. Občas zahlédli rozsvícené okno, zaslechli štěkot psa. Petra mlčela. Neměla chuť si povídat.

Jirka se tím nenechal rozhodit. „V létě by se měl natřít plot,“ spřádal plány. To byl celý on. Petra byla ráda, že ji nechce objímat ani držet za ruku. Kráčeli vedle sebe. Na asfaltovém chodníku se rozléhaly jejich kroky. Jirka chtěl jít ještě za vesnici.

„Už je mi docela zima,“ zachvěla se Petra, která si nevzala bundu. Šli tedy zpátky do chaty.

Před spaním rozložili sedačku. Jirka radostně zaplul do peřin a natěšeně se přitulil k Petře. Ta ale neměla na mazlení a intimnosti ani pomyšlení. Jirka ji začal hladit a líbat.

„Prosím tě ne,“ řekla. „Jsem po dnešku nějaká unavená a bolí mě hlava.“

Jirka se na ni podíval nechápavě. Stále měl obličej těsně u ní a snažil se ji políbit.

Petra si jeho obličej začala důkladně prohlížet. Nikdy se jí nelíbil. A teď, co chodil do solárka a byl až nepřirozeně opálený, to bylo ještě horší. Petra se na sedačce otočila na druhý bok.

„Co je ti?“ naléhal Jirka.

„Nic,“ zašeptala. Nechtěla nic vysvětlovat. Přála si, aby brzo usnul.

Snažil se ji obejmout, ale stále se bránila. Nakonec to vzdal.

„Tak dobrou,“ vzdychl.

V chatě byla docela tma, přesto viděla na stropě slabé pruhy světla. Ležela s očima dokořán a čekala, až Jirka usne. V hlavě se jí promítalo jejich seznámení.

Dala si tenkrát inzerát. U kluků nikdy moc nebodovala, nejevili o ni velký zájem. Docela to chápala. Neměla o svém vzhledu žádné vysoké mínění a navíc si uvědomovala, že ani není moc šikovná. Uvařit uměla jen pár jídel, škrábání brambor nebo krájení cibule jí šlo v porovnání s jejími kamarádkami pomalu. Ani šití nebyla žádná sláva. Zašít díru nebo přišít knoflík ale zvládala jakž takž. Potkat někoho, kdo o ni jevil zájem, byla tudíž výhra.

Sešli se tenkrát v parku. Už na prvním rande se jí nelíbil. Bylo to přitom zvláštní. Sama měla rovné vlasy, všichni říkali jako hřebíky, a proto ji přitahovali muži s vlnitými nebo přímo kudrnatými vlasy. A Jirka byl právě tento typ. Něco ji ale odpuzovalo na jeho obličeji.

Pozval ji do restaurace, kde si dali dvě deci červeného vína. Dozvěděla se, že žije s matkou, otec mu zemřel. Má staršího bratra, který je ženatý a má čtyřletou dceru.

Jirka jak se zdálo, se hned na prvním rande do ní zakoukal a nabídl jí další setkání. Byla tím překvapena, protože její předchozí setkání na inzerát po prvním rande vždycky skončila. Nikdo se s ní už nechtěl setkat. Ale s Jirkou to najednou bylo jiné. Určitě si na něj zvyknu, utěšovala se. Začali spolu tedy chodit.

Petra byla najednou ráda, že může kamarádkám říkat, že má kluka. Dost často jí totiž předhazovaly, že s nikým nechodí. Své nejbližší kamarádce se začala svěřovat, co s Jirkou podnikali a o čem si povídají.

„Víš, on je takovej dost technickej typ,“ řekla jí jednou při podobném rozhovoru. „Nedovedu si představit, že by se mnou třeba šel do divadla.“ Naznačila přitom, že uvažuje o rozchodu.

V té době chodila s Jirkou asi dva měsíce. Své kamarádce ale neřekla to hlavní. Nezvykla si na jeho vzhled a jeho způsob smíchu, kdy mu viděla téměř do krku, jí začal hodně vadit.

Kamarádka ale vycházela z vlastních zkušeností. „No, já jsem se se Zdeňkem taky chtěla zhruba po dvou měsících rozejít, říkala jsem si: tenhle určitě ne. A jak vidíš, teď nám to docela klape, už spolu chodíme dva roky. Takže já být tebou bych ještě počkala.“

Petra o tom tenkrát dost přemýšlela. Kamarádka byla mnohem zkušenější, Zdeněk byl její druhý kluk. Rozhodla se, že to ještě přece jen s Jirkou zkusí. Nevěřila zkrátka vlastním pocitům a dojmům.

Za nějaký čas ale měla potřebu svěřit se mamince. Zdálo se jí, že jeho lásku nedokáže opětovat. Její matka však jen pokrčila rameny: „Vždycky je lepší, když tě víc má rád ten druhej,“ řekla. Maminka ovšem taky vycházela z toho, co zažila sama. Mrzelo ji, že ji Petřin otec, kterého ona milovala, příliš láskou nezahrnoval.

Petra naslouchala tichému tikání budíku a Jirkovu oddychování vedle sebe. Budík ukazoval půl jedné v noci.

Ani kamarádka, ani maminka jí vlastně neradily podle toho, co by bylo dobré, aby udělala ona, ale co by dělaly v takové situaci ony. Je ovšem možné, aby se dokázaly vžít do toho, co cítila? To přece nedokázal nikdo. Měla tenkrát spoléhat na sebe. Byla však v názorovém vleku jiných lidí. A tak zatímco po rozhovoru s kamarádkou si řekla, že to ještě zkusí, po rozhovoru s matkou se do vztahu s Jirkou už začala přímo nutit. Musí být přece ráda, že o ni někdo stojí.

Hlavou jí prolétly další vzpomínky na to, co Jirka tenkrát říkal. I on byl svou matkou značně ovlivněn. Petra měla skoro dojem, že ho do vztahu tlačí. Jirka to ovšem všecko prezentoval jako svoje přání. Chtěl by mít rodinu jako jeho starší bratr. Hlavně děti. Vodil by je do školky a staral by se o ně. To bylo všecko chvályhodné, ale pro Petru tak trochu ženské myšlení. Často pak ještě dodával: maminka by ti pomohla. To byla věc, kterou si naopak Petra nedovedla představit – mít v závěsu neustále tchýni.

Všechno se to vyhrotilo asi před měsícem. Na podzim si podala přihlášku na studium do Prahy. V Brně obor, o který usilovala, neotvírali. Pozvali ji na přijímací zkoušku. Jela tam tenkrát vlakem už brzo ráno a pak dost dlouho bloudila Prahou, protože nemohla najít ulici s fakultou. Byla z toho hrozně nervózní a motala se jí hlava. V důsledku toho si byla jistá, že u zkoušky neuspěla. Otázky byly těžké a ona odpovědi spíš jen odhadovala. Jaké ale bylo její překvapení, když jí před měsícem přišel doporučený dopis, že je přijata! Byla štěstím bez sebe.

Jirkovi se samozřejmě už předtím zmínila, že má podanou přihlášku do Prahy, ale tomu to vadilo. V Brně byl spokojený a stěhovat do Prahy se nechtěl. Rozhodla se, že mu tuto novinu prostě sdělí jako hotovou věc. A pokud bude proti, rozejdou se.

Opět se podívala na budík.Tři deset.

Před očima se jí plasticky vynořil den, kdy Jirkovi řekla, že byla přijata do Prahy. Šli zrovna parkem na procházku. Jirka se náhle zastavil u jedné z laviček a vypadal, že se rozbrečí. Celý obličej se mu zkřivil bolestí. „Ale to se odcizíme,“ řekl potichu. „Vždyť budu jezdit na víkendy do Brna,“ namítala. Pro Jirku to ale nebyl argument. Byl hrozně nešťastný a Petra se bála, že se zhroutí. Takovou reakci nečekala. V tu chvíli si vybavila, jak bývala často maminka smutná a nešťastná a ona nevěděla, jak ji utěšit. Nesnesla tehdy pohled na maminku a teď nesnesla pohled na Jirkův bolestný obličej. Radost z přijetí v Praze vystřídal smutek. Tohle mu přece nemůže udělat. Nedovolí, aby takhle trpěl. Náhle se rozhodla. Napsala do Prahy, že na studia nenastoupí. Jirka se rázem uklidnil a byl hrozně šťastný. Považoval to za její důkaz lásky. Asi už v duchu plánoval svatbu. Ale Petra šťastná nebyla. Uvědomila si, že studium v Praze pro ni znamenalo víc, než vztah s Jirkou. A čím byl Jirka radostnější, tím ona byla smutnější.

Venku se začínalo šeřit. Petra si náhle v plné síle uvědomila, jak bude nešťastná, když s Jirkou zůstane. Bylo jí té ztracené příležitosti v Praze tak líto, že se rozvzlykala.

Jirka se probudil.

„Co je ti? Stalo se něco? Proč brečíš?“

Petra vzlykala dál a nemohla přestat. Potom ze sebe vypravila: „Mrzí mě, že jsem nešla do té Prahy.“

Jirka překvapením zkoprněl. „Tebe to mrzí? Takže ty o mě už nestojíš?“

„Nezlob se, já už nemůžu dál. Musíme se rozejít.“

Bylo půl páté ráno.

Petra vstala a začala si balit svůj batoh.

„Tak proč jsi to odmítla?“ nechápal Jirka. “Hrozně jsem tě chtěla milovat, ale nedokážu to. Promiň.“

Před šestou vyrazila na autobusovou zastávku. První autobus jel do Brna v šest deset.

Názory čtenářů
02.05.2020 20:09
fungus2

02.05.2020 20:37
Pepík z Hudlic
Díky za tip, fungusi.
02.05.2020 22:20
psavec
Dobře píšeš.
03.05.2020 09:10
Pepík z Hudlic
Díky za ocenění, psavče.
05.05.2020 20:47
darmoděj
Je to silné..
05.05.2020 21:10
Pepík z Hudlic
Moc děkuji, darmoději.
06.05.2020 00:05
Levandulová


06.05.2020 09:41
Pepík z Hudlic
Díky za tip, Levandulová.
06.05.2020 10:02
alex
...taky se mi líbí
06.05.2020 10:33
Pepík z Hudlic
Děkuji, alexi.
11.05.2020 19:39
šášulka
Co nám život někdy napíše... a ty píšeš skvěle
11.05.2020 20:57
Pepík z Hudlic
To nevím, ale život mi to opravdu napsal. :-)

Přidat názor        ...nápověda k hodnocení
Avízo:
Anonym neuděluje tipy Skrytý názor

(Pro přidání názoru je třeba se přihlásit)