Bus.
Japonky a kufry, Japonky a kufry… a…
Japonky celou cestu baští, podávají si misky s ostružinami a malinami, k tomu oříšky a rukolu a zkoumají chleba. Vedle nás si dvě vzájemně koštovaly řecký a holandský jogurt, moc jim nechutnalo a tak jsem jim vizuálně poradila, že je musí zamíchat. Pak míchaly jak divé a moc jim chutnalo, když objevily ovoce či marmeládu na dně. A k tomu zobají luxus slaninku. Vždy dvě spí a dvě jí, pak si jídlo pošlou dál… se bavím.
Metro.
Praha. Naším cílem je rockový koncert, tak šup na metro, ať to stihneme… no rádi bychom.
Bloudíme pasáží a nalezneme stánek s otráveným klukem, kde jízdenky nejsou k mání a pak automat, na který nemáme drobné a papírové nám nechce brát a wcpaní nám vysvětlí rozdílnost proužků na bankovkách, ty naše jsou špatné… a za stovku mi vysype do dlaně desetikoruny…
Hurá, nastupujeme do metra. Sedíme a vlak hučí a lidé sedí, stojí, nastupují a vystupují… spousta podivných bot a botiček s kožíšky a šněrováním, nové i staré, tak jak život sám. Sledovala jsem jen boty a u těch, které mne zaujaly, vzhlédla nahoru na obličej majitele.
Kožené mladíka v béžovém drahém kabátě a v dokonalém účesu stvořeném od luxusního kadeřníka, holka v rockových ocvokovaných botách, semišky free paní, vyšmajdané tenisky kluka s noťasem na klíně a bušícím do kláves, dokonale naleštěné kozačky mladé dámy, bílé obrboty na tenkých nožkách dívenky, co oči a prsty neodlepila za celou cestu od mobilu, léta obnošené semišky ve společnosti hole jediné staré paní ve vagonu.
Jsme v cíli. Fronta rockerů v černém se táhne snad kilometry pod oblaky kouře ve společnosti plechovek piva a nealko lahví. Za spoustu minut budeme vpuštěni do světa hudby.
Ale cestu necestu ve společnosti bot v metru a japonského mlsání nikdy nezapomenu.
Dávno tomu.
|