Rodiče si člověk nevybírá. Narodí se jim a pak se s nimi musí naučit žít. Nejinak to bylo i se mnou. Musel jsem si zvyknout na otcovu přílišnou imaginaci a matčinu klaustrofobii. Otcova imaginace byla dobrá, když nám v dětství vymýšlel různé příběhy, ale ve chvíli, kdy ji zapojoval v běžném životě, byla naprosto nesnesitelná. Fabuloval neustále samé katastrofy a jakmile jsme se s bratrem zpozdili, byl schopen volat policii a shánět nás po nemocnicích. Když mě vezl na nádraží, museli jsme jet autem hodinu předem, co kdybychom píchli. S klaustrofobií mé matky to bylo taky náročné. Cestou v tramvaji jsme museli několikrát přestupovat, pokud do tramvaje nastoupilo víc lidí a naší matce se udělalo nevolno. V kině vždycky musela sedět na krajním sedadle, aby mohla prchnout.

Ale ani moji přátelé to s rodiči neměli jednoduché. Jedna moje spolužačka si stěžovala, že po smrti dědečka ji rodiče nikam na prázdniny neposílali ani s ní nikam nejezdili, hrála si s dětma na dvorku jejich činžáku. Jednou při podobné hře dostala nešťastně kamenem do oka a zbytek prázdnin proležela v nemocnici. Říkala, že nenávidí prázdniny, protože je celé trávila ve městě. Jako jedináček měla pochopitelně na rodiče vztek. Dalším kamarádům a spolužákům zase v pubertě na rodičích vadilo něco jiného.  Třeba že hromadí věci nakoupené ve slevě.

Postupně se ale na vše zapomnělo, vyrostli jsme, odstěhovali se, našli si partnery. Rodiče zestárli a potřebují naši pomoc. Začali zapomínat, takže je nutné na vše dohlédnout, zavézt je autem k lékaři, nakoupit, uklidit, někdy i nakrmit. Najednou jsme si sami začali uvědomovat, že jednou budeme staří a taky podobně bezmocní. A tak teď jejich nedostatky přehlížíme, i když se zhoršují. Ptají se nás, co bylo před deseti minutami, jestli už večeřeli a stereotypně některé otázky opakují. A tak třebaže se nás už potřetí za půl hodiny ptají „Co bude?“, trpělivě odpovídáme, že bude oběd. Máme mnohem větší pochopení. Kdoví, co budeme říkat a dělat jednou my.