Vlaky mě už asi budou pronásledovat do smrti. Nevím, zda je to dobré či ne. V jednom sedím a skoro by se k jízdě dal připodobnit můj nynější život. Z Mnichova jsme vyjeli pěkně načas a jízda jako po másle, dokonce i slunce venku svítí po týdnech podivné pošmourné zimy bez sněhu.

Jakmile dojedeme do Prahy, mám co dělat, abych byla v práci akorát, takže semtam koukám na web, jestli nejsou někde nenadálé události. Naposled pět minut před zastávkou Schwandorf (mimochodem, to jako vážně? Labutí ves?) a než dodýcháme smrad spálených brzd, už nás německé hlášení vyhazuje z vlaku. Prý ať přestoupíme do toho na peronu naproti. Paráda, to chceš, když vezeš kolo. Asi tak vypadá můj život teď. Vše naplánuji, krásně to šlape a najednou - bumprásk! Trhni si nohou, děvče, takhle jednoduchý to nebude, vždyť by ses nám asi nudila nebo co…

Kdo vlastně jsem, dumám si na další zastávce. Proč třeba nejsem dcerka nějakým milých zemitých farmářů s koňmi, napadne mě, když je vidím z okna jedoucího Alexe. Zvířata mám ráda, fyzičku mám, no nic, takový snění je taky na nic. Existuje něco, čím si ty šílenosti ve svým životě přitahuju? Nebo je všechno jen náhoda a tyhle ezonázory, náboženství a další jen bullshit na ovládání lidí, aby moc nezlobili… To asi teda nemá cenu řešit.

Momentálně netuším, kam se vrtnout dál, žiju napůl ve dvou zemích a z plánů zůstala jen pára nad hrncem.

Opustila jsem chlapa, kterýho jsem napřed považovala za lásku svýho života s konečnou platností (už od prvních dní, haha) a část lidí věří, že jsem mu unesla dítě, a že jsem nejhorší matka světa. Přijde mi to stále jako noční můra, jako úplně debilní film, kterej napsal někdo hodně sjetej. A když už se blýská na lepší časy, řekne si scénárista, nenene, ty ještě nikam nejdeš, hlavní postavo, ještě jsem s tebou neskončil.

Snažím se myslet pozitivně, že třeba jeden z těch soudů bude rozumný a odhalí, že on fakt není úplně v pořádku. Že vůbec není tak dokonalej, jak se zdá, že se doopravdy ukáže jak nás psychicky terorizoval, jenže z toho nemáš žádný modřiny, žejo… Jen pošlapaný srdce, sebevědomí a důvěru v lidi. A představa, mít ještě někdy něco s jakýmkoliv chlapem, mi je naprosto odporná. Ale radši sama, než jako psychický otrok člověka bez emocí.

Aspoň s ním nemusím na ten pustý ostrov, který si přál koupit, a já si vždycky myslela, že je to sranda. Nicméně měli byste vidět jeho mrazivý vražedný pohled poté, co jsem odchod na ostrov s ním zamítla, protože by mi bylo smutno a chyběli kamarádi.

Další střípek do obrazu jeho magorovitosti.

Jakékoliv podobnosti s reálným světem na planetě Zemi jsou čistě náhodné.