Vlak

    Před půl rokem ho Helena potkala ve vlaku.

    Poprvé si přisedl, protože nikde jinde místo nebylo. Další dny už si k ní sedal sám, i když nijak nedala najevo zájem. Proto se ze začátku chovala mírně škrobeně a odtažitě, postupně si ji ale získal.

   Bez pozdravu, bez okolků začal vyprávět příběhy. Krátké příběhy z jejího kraje. Zdálo se jí, že má příliš bujnou fantazii. Copak se tady v okolí mohly dít takové věci? Copak se tady, v těch řídkých lesících a malých remízcích, někdo mohl beze stopy ztratit? Copak tady někdo na vlastní oči viděl hastrmana, bludičku nebo světýlko???

Žila tady od narození.

Muž ale zřejmě taky: nikdy nespletl pomístní jména, názvy vesnic, vršků, rybníků, vědě,, kde je jaká obora, kde roste hodně hub a podobně, jen do téhle přehledné a mírné krajiny zasazoval své tajemné příběhy.

   Vystupoval vždycky stanici před ní, na Vojenské se tam říkalo, nedaleko v lese bývala  prachárna, ale co se tam dělo dnes, nikdo přesně nevěděl. Myslela, že tam taky pracuje, ale co dělá, nevěděla, nikdy se jí nepředstavil, ani neřekl nic o sobě.

   Vlastně na to ani nebyl čas, cesta byla krátká.

Kousek lesem, kolem rybníka, mezi poli přes dvě vesnice – a pak už stanice Na Vojenské a další konečná. Tak čtvrt hodiny, dvacet minut, víc ne.

   Přesto za tu dobu vyslechla alespoň dva příběhy celé, a když nějaký zůstal rozpovídaný, dočkala se pokračování hned ráno.

   Zpátky jezdila vždycky sama.

   Příběhy se jí líbily, ale nevěřila jim. Zato jejich vypravěč jí nešel z hlavy.

   Když tak dobře znal každý kámen, nemohl být zdaleka. Mátlo ji jen, že si ho ve vlaku nikdy předtím nevšimla. Jeden, nejvýš dva vagony motoráčku, každé ráno stejní lidé. Jen v létě a o volných dnech několik turistů, rodičů s dětmi, občas skautská výprava. Každý cizinec vystavený zvědavým pohledům.

   Nakonec došla k názoru, že se špatně dívala.

   Po jiném vysvětlení neměla čas pátrat. V práci rozhodně nelenošila, družina plná děti není místo pro relax. A doma přistavovali domek, takže kromě všeho každý víkend vařila zedníkům. Kdysi chtěla být učitelkou, ale po prvním semestru otěhotněla, a tím sny o jiném světě skončily.

.

   Jednou zkusila nějakou příhodu z vlaku převyprávět dětem v družině. Ani nemukaly.

   Druhý den ve vlaku se tím hned pochlubila.

- Já se vám ještě nepředstavil, pardon, jmenuju se Pavel, ale říkají mi Pán příběhů. Taková přezdívka, ještě z čundrů…vždycky jsem si rád vymýšlel.

   Od té doby byl jako vyměněný. Místo vyprávění se teď zajímal o ni. O její život, sny, starosti, práci. Nebyla na takový zájem zvyklá, už dlouho ne. Hledala slova, výrazy, často se do své řeči zaplétala, ale  Pavlovi to, zdá se, nevadilo. Pozorně poslouchal a zdálo se, že ho to opravdu zajímá.

   Už se na ranní cesty vysloveně těšila. Teď zas začínala ona vyprávět jen co dosedla. Postupně ztrácela trému a získávala nadhled. Koupila si nové šaty a pár kelímků s kosmetikou. Po dlouhé době si připadala dobře. Doma si někdy při práci i zpívala.

   Protože měla plnou hlavu sebe sama, nevšimla si manželových častých pohledů. I k němu  se donesly zprávy o  cizinci, který jezdí s Helenou každé ráno do práce.

  Bylo mu jasné, že to je městečkem. Dřív nebo později k tomu dojít muselo. Taky za prací dojížděl, ale u něj to bylo něco jiného, on musel. Nabízel Heleně, ať zůstane po mateřské doma, že rodinu uživí, ale nechtěla. Chtěla mezi lidi.

 V poslední době byla nějaká jiná, ale kdo se vyzná v ženách, jeden den kyselé, druhý den sladké, nepřikládal tomu význam.

Nepokládal se za hlupáka, něco viděl, zažil, i velké město znal, vždyť čtyři roky studoval v Praze, nikdy Heleně nic nezakazoval, ale tohle byla jiná situace. Jeho žena že by měla jiného, cítil se bezmocný, najednou bezradný.

 Ten večer, co mu to řekla sousedka, nenašel odvahu s Helenou mluvit.

  Nenašel ji ani další dny. Na pondělí si vzal v práci dovolenou – rozhodl se o tom přesvědčit na vlastní oči. Nikomu nic neřekl, autem dojel na zastávku a čekal tak dlouho, až uslyšel, že se motoráček blíží.

   Pak se schoval tak, aby viděl, ale nebyl viděn.

   Helena seděla přímo u okna. Ani kdyby stál přímo na peronu, nevšimla by si ho. Byla otočená k někomu uvnitř.

   Dotyčného muže neviděl, spíš tušil. Snad vousáč, na hlavě zelený klobouk.

 Teď už byl jako posedlý, všichni měli pravdu, všichni, jeho vlastní žena se proti němu spikla.      Skočil do auta a po vedlejší silnici sledoval trať. Další zastávka byla Na Vojenské. Tam Helena nikdy nevystupovala, takže měl co dělat, aby stačil zastavit, když zahlédl Helenu s cizincem, jak mizí po lesní cestě.

   Nedbal už na žádné schovávání, vyskočil z auta, ani ho nezamkl a vyrazil za svou ženou. Musel počkat, až přesupí nákladní vlak, když konečně mohl přejít, lesní cesta už byla prázdná.

   V životě tak nežárlil, ani tenkrát na hasičském bále, to měl pod kontrolou, to bylo všem na očích, teď je v lese s jiným…a měla být …kdekoliv, jen ne s vousáčem v lese.

   Rozběhl se lesní cestou, ale po několika metrech  musel zastavit. Neměl žádnou fyzičku a začalo ho píchat u srdce. Panebože, ještě tak infarkt! Když se uklidnil, změnil taktiku: napínal uši, zda neuslyší někde blízko Helenin hlas. Kromě ptačího zpěvu, šumění stromů a vzdáleného zahoukání vlaku neslyšel nic. Ještě šel po cestě kus dál, až k závoře s cedulí VOJENSKÝ OBJEKT, VSTUP ZAKÁZÁN, a tam se zastavil. Ze svého místa viděl vojáčka u brány, bylo nepravděpodobné, že Helena šla do bývalé prachárny. Co by tam dělala?!     Zpátky k trati se vracel už pomalu, co noha nohu mine. Po dvojici, kterou sledoval, ani stopy.

Rozhodl se, že počká v autě.

   Když se vzbudil, připadal si jako podvedený. Nejhorší bylo, že sám sebou – choval se jako blázen.

    Přesto mu nedalo dobře dělat a zajel za Helenou do družiny. Byla s dětmi v jídelně a když ho uviděla, zamávala na něj. Dal si s ní oběd: při jídle jí pozoroval, ale ani stopy po něčem zvláštním. Vlasy už zase pečlivé spletené, knoflíčky úzkostlivě zapnuté, na šatech ani skvrnka, pečlivě vyžehlené, jako by je právě vytáhla ze skříně…

  Mezi polévkou a hlavním jídlem to přišlo: - Dneska se zdržím, máme oslavu. Nedělej si starosti. Když zmeškám osmičku, pojedu vlakem v devět.

   Celý večer byl nesvůj. Zkoušel Heleně volat, ale dovolal se vedle do pokoje, mobil si dnes nechala doma. Když děti odešly spát, bezmyšlenkovitě pustil TV – zrovna doprostřed policejní pátrací relace. To mu klidu taky nepřidalo. Neměl se za to rád, nesnášel, když na něj takhle kdysi čekávala jeho matka, ale…

   Hodiny plynuly a Helena nikde.  Zhasl, zavřel za sebou a vyšel směrem k poslednímu vlaku. Tu a tam zaštěkal nějaký pes, jinak všude klid. Slabě mžilo.

   Cesta k nádraží vedla Petra krajem lesa. Teprve po chvíli si uvědomil, že něco je jinak, než by mělo být. Mezi stromy se míhalo světlo.  Zastavil se a zkoušel uhádnout, co to může být. Světlo se blížilo a na baterku nevypadalo.

   Schoval se za roh protější stodoly a čekal. Světlo už bylo skoro u cesty. Zapraskalo křoví – a z lesa vyšla jeho vlastní žena. Nesla podivnou kytici. Vypadalo to jako…Teď procházela Helena dva metry od něj…Konečně poznal, co nese: plnou náruč zlatého kapradí. Nebylo pochyb: kapradí svítilo, byla to záře silnější než baterka.

   Helena šla jako omámená – chvílemi držela kapradí jako dítě, chvílemi do něj schovávala mokrou tvář.

Už se neudržel a zavolal její jméno.

 Lekla se, uklouzla a upadla.

Petr popošel, aby ženě pomohl na nohy, ale při pohledu na Heleniny ruce zůstal nevěřícně stát. Místo prstů končily jakýmisi kořínky.

(dopsáno 8.1.2020)