Osud tomu chtěl, že jsem v devadesátých letech v rámci svých pracovních povinností navštěvoval řadu redakcí kulturních časopisů. Po domluvě data a hodiny příchodu s redaktorem či šéfredaktorem časopisu už jen zbývalo najít na mapě umístění redakce a v patřičnou hodinu se tam dostavit.

Najít ulici s číslem popisným nebylo nikdy tak problematické, jako najít onu redakci. Zpravidla mi bylo vystoupat po strmých nebo točitých schodech obytného domu, kde měla redakce pronajat jeden byt, popřípadě vyjít na jakousi pavlač či verandu, nebo – ještě lépe – projít přízemím domu, vyjít plechovými vrzajícími vraty na dvůr plný louží a stavebního materiálu do dalšího objektu a mezi mnoha firemními cedulkami najít jméno redakce.

Přestože rozmluva s redaktorem či šéfredaktorem dávala tušit, že redakce je dobře vybavena, především počítačovou technikou, za vrzajícími vraty, blátivými dvorky a oprýskanými zdmi polepenými plakáty jsem měl neustále nutkání představovat si výjevy ne nepodobné scénám z Kafkova Procesu. V těch několika vteřinách mezi zazvoněním zvonku a objevením redaktora ve dveřích mi před očima probíhaly následující filmové výjevy:

Výjev první: Otvírají se dveře a v nich stojí redaktor v zablácených bagančatech, zdraví mne, potom bere do ruky vidle a prohazuje mi cestu hnojem, jdeme po jakémsi provizorním prkně zřejmě do bývalé stáje či chléva, kde jsou dřevěné žlaby a kamenná koryta využity pro úschovu a třídění redakčních rukopisů. Redaktor mě vede k počítači, ze kterého smete kousky slámy, odfoukne piliny a seznamuje mě s obsahem chystaného čísla.

Výjev druhý. S rachotem se otvírají železné dveře a vítá mě redaktor. Vcházíme do rozlehlé redakce, která je zcela evidentně pozůstatkem jakési divadelní dekorace, velké železné konstrukce, na jejíž stupních stojí redakční stoly plné pavučin s počítači pokrytými sazemi. Mezi stoly pobíhají kočky, lísají se nám k nohám a hlasitě mňoukají, snad aby daly najevo, že ony jsou tu nejdůležitější, jinak by nás zakousla některá počítačová myš.

Výjev třetí. Otvírají se zpuchřelé dveře a já koukám do tmavé chodby, z níž slyším redaktorův hlas: „Jen pojďte, já vám posvítím.“ Potom tmu protne bledé světlo baterky a já pomalu a opatrně postupuji uzoučkou chodbou připomínající sklepení. Nakonec se dostaneme do větší osvětlené místnosti. Ukazuje se, že jako redakční stoly se tu používají staré ponky a hobliny na zemi svědčí o tom, že občas je tady nutné nějaké prkno přihoblovat. Jako židle slouží putýnky obrácené dnem vzhůru. Usedám na jednu z putýnek a dívám se do počítačové obrazovky, na níž svítí text připravovaného článku…

Poté se dveře skutečně otevřely a tok mých představ skončil. Usmíval na mě mě redaktor a zval mě dál. „Nezlobte se, nedávno jsme se stěhovali, máme tu ještě nepořádek,“ omlouval se, ale útulná a uspořádané redakce ho usvědčovala z přehnané starostlivosti. Dostal jsem se do místností nedávno rekonstruovaných, nově vymalovaných a zařízených moderním nábytkem. Na stolech stály tiše hučící a blikající počítače, všichni členové redakce byli vstřícní a nabízeli mi čaj, kávu nebo džus.

Patřilo to patrně k paradoxům tehdejší doby: za blátivými dvory byla ukryta dvorní noblesa. Kam se dnes však poděla?