„Podívej, tati, jaké mi maminka udělala krásné copy,“ přiběhla Kamilka za tatínkem na zahradu. Opravdu to bylo krásné, měla copy obtočené kolem hlavy. „Vypadáš úplně jako princezna,“ pochválil maminčinu práci tatínek.

Uslyšela to mladá jabloňka, která stála uprostřed zahrady. „Já bych taky chtěla takové copy. Vy vždycky říkáte, že mě musíte o-česat, když na podzim trháte moje zralá jablíčka, ale já bych se jednou chtěla u-česat. Jako Kamilka.“

„Jak si přeješ, jabloňko,“ řekl tatínek. Přinesli si s maminkou žebříky a začali tenké pružné koncové větvičky splétat do jakýchsi jabloňových copánků. Když to bylo hotové, slezli ze žebříků a zálibně si jabloňku prohlíželi.

„Moc ti to sluší,“ řekla i Kamilka.

„To jsem ráda, že se vám líbím,“ řekla jabloň spokojeně.

Bylo jaro a brzy začaly všechny stromy nasazovat poupata. Také jabloň začala kvést, ale ouha! Ve spletených větvičkách nemohly kvítky prorazit. Nakonec vykvetlo mnohem míň květů než obvykle. A když se začaly měnit v jablíčka, bylo to ještě horší. Jablíčka vůbec nevyrostla a padala dolů. Zase jim překážely jabloňové copánky.

„Já letos nebudu mít žádná jablka,“ plakala jabloňka. „Už nechci žádné copy.“

A tak tatínek s maminkou zase přinesli žebříky a větvičky rozpletli. Jabloň se radostně nadechla a rozvinula celou svou košatou korunu.

„Teď jsi ještě krásnější,“ zhodnotil to tatínek.

„Nejkrásnější jabloň na celém světě,“ dodala maminka.

A Kamilka jí zatleskala.

„Já myslím, že pro jabloně se účes nehodí,“ usoudila jabloňka. „Nějaká jablka mi ještě v koruně zůstala, tak mi je můžete na podzim očesat.“

„To bude nejlepší,“ souhlasil tatínek a všichni byli rádi, že mají tak moudrou jabloň.