Té listopadové soboty se Petrovi ven vůbec nechtělo. Jen pohled z okna vyzýval k ulehnutí zpět do teplých peřin. Okolní paneláky halila krajková záclona husté mlhy, jejímž nepravidelným vzorkem prosvítala tu a tam okna nebo zasklené lodžie.
Vzdychl a obul si uzavřené boty, hodil na sebe prošívanou bundu. Venku pocítil nepříjemně lezavo. Na ulici nikdo nebyl. Bodejť, všichni sedí doma, mají nacpaný ledničky a mrazáky, jenom já mám prázdnej žaludek. Jsem pěknej blbec, přemýšlel během chůze, vzít si dvě půjčky za sebou. Napřed počítač, pak kolo. Tak teď to mám. Splácím dluhy, občas přijde penále.
Z platu skladníka mu zbývalo tak akorát na nájem, elektriku a skromné živobytí. Ze začátku jedl jen to nejlevnější, pečivo, párky, těstoviny a podobné věci, za nějaký čas ale z této stravy zkolaboval a skončil v nemocnici. Tam mu jedna sestřička poradila, aby chodil pro jídlo do charitního centra, kam vozili neprodané zboží ze supermarketů. A tam teď směřoval. Dnes si vybere nějaké sýry a zeleninu. Navíc ho trochu zábly nohy. Na zimu by potřeboval pořádné boty. Pár stovek si už odložil stranou, ale bude muset počkat až na povánoční slevy.
Při těchto úvahách příliš nevnímal okolí. Najednou se před ním z husté mlhy kousek od něj vynořilo tmavé auto a přibrzdilo. Zřejmě se řidič chce zeptat na cestu, přemýšlel. Nebylo to nic výjimečného. Na sídlišti byla řada jednosměrek. Auto skutečně zastavilo a vystoupil z něj muž středního věku v obleku a lakýrkách, bílou košili měl u krku rozepnutou, zřejmě už si sundal kravatu. Otevřel zadní dveře a vyndal velkou plastovou tašku, která musela být hodně těžká.
„Dobrý den,“ oslovil ho náhle neznámý. „Víte, včera jsem byl na svatbě a dali mně obrovskou výslužku, nevím, co s tím, tohle nemůžu nikdy sníst,“ vysvětloval trochu překotně. Pak se zarazil. „No, prostě, nechtěl byste si ji vzít vy?“
Petr na něj překvapeně hleděl a nevěděl, co říct.
Neznámý to vyřešil za něj. Postavil tašku na chodník a znovu nastoupil do auta. Teprve když už se auto rozjíždělo, se Petr vzpamatoval: „Děkuju!“
Ještě několik minut stál bez pohnutí na chodníku a zíral na velikou tašku. Teprve potom do ní opatrně nahlédl. Byla v ní spousta balíčků v alobalu.
Vzal tašku a vracel se domů.
Nezdálo se mu to? Určitě ne, vždyť taška byla hmatatelným důkazem. Proč toho člověka vlastně potkal? Právě teď, když má takové problémy? Ten neznámý mohl přece tašku dát komukoli jinému.
Možná to byl převlečený Bůh, blesklo mu vzápětí hlavou, a chtěl mu říct jediné: mám tě rád a myslím na tebe.
Po celém těle se mu náhle rozlila úleva. Zase bude dobře. |