Dnes jsme jeli se psem z lesa a u jedné budovy, o které bude psáno, stálo policejní auto, co se snažilo vjet do dveří dalšího auta. Tak jsem si vzpomněl na dědečka.

Když rodiče v mém dětství chtěli jít na ples, odkládali mne na noc k tatínkovým rodičům. Prý ať si taky "užijou". Už jsem tenkrát chodil do školy, takže jsem byl už téměř muž - když naši poslouchávali Svobodnou Evropu, uvědoměle jsem je ubezpečoval, že nejsem udavač. S prarodiči bydlel i tatínkův svobodný starší bratr, který mě neměl moc rád, protože moje maminka se ho vždy ptávala: "Tak co, Fanouši, kdy bude svatba?" Můj pobyt mi vždycky "osolil" tím, že přesvědčil babičku, aby k večeři byly šunglfungle, ty jsem nesnášel. Byl jsem ale muž a babičce jsem je vždy pochválil, na strýce jsem vypláznul jazyk. Před večeří se vždycky hodila na jídelní stůl velká deka a hrály se blechy, po večeři dědeček rád vypravoval svoje fantastické příběhy. Nejraději vyprávěl o tom, jak v roce 1907 utekl babičce. Babička vždy v tichosti přihlížela, jen říkala: "Ty starej blázne, nekaz hocha! "

Na konci města stála záhadná vysoká kamenná budova, v které přebývala spousta mladých krásných děvčat, mnohem hezčích, než babička. Budova byla obehnaná vysokým železným plotem se špicemi jako ochranou proti nežádoucím návštěvníkům. Z budovy vycházely záhadné zvuky, výkřiky, smích, zpěv, hovor, řinčení, někdy i některá děvčata. V budově sídlil Zemský ústav pro padlé dívky. Podle dědečka ho tato skutečnost velice vzrušovala a velmi si přál poznat, kam ty dívky padly nebo do čeho...  Proto se jednoho večera rozhodnul odejít z domova a zjistit vzrušující tajemství Ústavu. Překonat vysoký plot nebylo pro dědečka jako Sokola problémem, přikradl se k budově a zaklepal na vstupní dveře. Přišel mu otevřít tajemný muž, který ho po pozdravu pozval dál a usadil na sofa v pokoji přízemního bytu. Nic mi neříkejte, pravil, vidím vám to na očích, že dnes budete chtít černou, já se tedy spokojím s bílou. Zde jsem vždy dědečkovi nadhodil otázku, zda tím myslel černošku a bělošku? Dědeček potěšen mou spoluprací vždy odpověděl, že ano, černošky že jsou nejlepší. Po tomto zásadním sdělení dědeček vyprávění dokončil, poněvadž už všechno důležité bylo řečeno a s významným mrkáním oka po babičce popsal, jak jeho přítel, ředitel Ústavu, přinesl šachy a zahráli si je s barvami, jak bylo výše uvedeno.

Snad cítíte to spiklenectví mezi muži naší rodiny....