Mám na stole košík hřibů a nechce se mně do práce... Vidím na psovi, že mně chce poradit, abych místo toho něco v poklidu šoupnul sem...

Šel jsem vedle otce, držel jsem se ho za ruku, protože by mne mohl ztratit... Byl učitelem a myslel na svoje povolání, kudy chodil. Tak se někdy stalo, že zapomněl myslet na mne, což mu maminka často vyčítala. Mně to příležitostně ani moc nevadilo. Bylo to v období první pětiletky, mně bylo asi devět nebo možná osm a půl, život jsem hltal místo ústy hlavně očima a myslel jsem na světlé zítřky, co nějak nejdou, ale přijdou.

Vtom jsem si všimnul jakéhosi pobybu na ulici Sokolské, bylo to těsně pod obrubníkem chodníku,  v místech, kde se podle mé zkušenosti vyskytoval kanál s litinovou mříží (plivávali jsme tam s kamarády a soutěžili, kolikrát se trefíme do otvorů). Jakoby se u kanálu vyskytovaly nějaké postavy. Když jsme přišli blíž, poznal jsem pana Kohoutka a nějakého asi jeho kamaráda, toho jsem nepoznal. Leželi u kanálu a posunovali po mříži kameny, vedli při té činnosti rozhovor, z kterého bylo jasné, že byli, jak říkávala moje babička, nalití jak dogy. Dost mne jejich činnost zajímala, vyskytovali se totiž na území, na které jsem si dělal menší nárok. Když jsme prošli kolem nich, oba otce bujaře zdravili, titulovali ho panem řídícím, ačkoliv řídícím nebyl, otec se usmíval, laskavě kýval hlavou a říkal: chlapci, chlapci... Chlapcům bylo určitě přes třicet, tuto anomálii jsem zrovna neřešil, ale zeptal jsem se zvídavě otce, co ti pánové na tom kanále vlastně dělali. Otec se zamyslel, něžně mne pohladil po vlasech a rozvážně řekl: Pepiku, přece hráli šachy...