"Dobrý den, to je agentura STORYTELLING? Našla jsem vás na vašich stránkách na netu.  Píšete příběhy na přání. U telefonu Petra Pořízková, měla bych o jeden příběh taky zájem."

"Dobrý den, paní Pořízková. Já jsem Olga Lenská a příběh si můžete u nás objednat. Jak to spěchá?"

"Hm, šlo by to do čtrnácti dnů?"

"Snad ano. Je to pro dítě nebo pro dospělého?"

"Pro dítě. Víte, klukovi je dvanáct a letos dostal nějakou střevní chřipku a nemoh odjet na tábor. Byl z toho hrozně smutnej. Tak bych od vás chtěla, abyste mu napsali příběh, co tam všechno zažil. Mohli byste tam zamontovat nějakou přírodu, to má rád. Mám vám poslat nějaký fotky nebo jiný podklady?"

" Fotky ani ne, paní Pořízková, já spíš potřebuju pro inspiraci trochu nasát energii místa, kde ten člověk bydlí. Mohla bych vás někdy navštívit?"

"Jistě..."

U dveří se ozval zvonek. Á, to je ta agentura, jsou tu přesně, ohodnotila to Petra.

Ve dveřích stála blondýna v džínové sukni a květované halence, na nohou měla lodičky a přes rameno větší koženou kabelku.

"Paní Lenská?"

"Ano, osobně."

"Těší mě, pojďte dál. Četla jsem si na vašich stránkách jednu ukázku a musím říct, že se mi to moc líbilo."

"Děkuju, Snad nějaký talent mám," usmála se paní Lenská.

"Tak tady má náš Filip svůj pokoj," zavedla ji Petra  do menšího pokoje s barevným nábytkem a huňatým zeleným kobercem.  Paní Lenskou však zaujalo něco jiného.

"To je nádherný závěs! Takový krásný motiv s ptáky jsem ještě neviděla!"

"To jsem vám taky chtěla říct, Filip má ptáčky rád, dokonce je fotí."

"Aha, tak proto," usmála se paní Lenská. "No, já bych potřebovala vnímat tu energii."

"Dobře, já vám zatím udělám kafe a potom si v kuchyni popovídáme o detailech." navrhla Petra. Líbilo se jí, jak je paní Lenská všímavá.

U kávy a bábovky potom povídaly dobrou hodinu.

"Tak do těch čtrnácti dní to budete mít, paní Pořízková," usmála se pracovnice agentury na odchodu.

Filip vtrhl do předsíně jako velká voda. 

"Tak jak ses měl u táty?" vyzvídala Petra.

"Skvělý, byli jsme v mekáči, dal jsem si dvojitej hambáč s hranolkama."

"Filipe, ale už jsem ti víckrát říkala, že to moc zdravý není," zlobila se Petra. 

"No a co, mně to chutná," nedal se Filip. "Náhodou, příští sobotu mně chce táta vzít do zoologický, prý tam choděj malí plameňáci na procházku s chovatelama, to si musím vyfotit."

Filip odběhl do pokoje. "Mamí, kams mi dala foťák?"

"Já jsem ti ho neuklízela."

"Tady prostě není!" 

"Vždyť víš, že nikdy nic pořádně neuklidíš, kdys ho měl naposled? Kam sis ho dal?"

"Není tu," řekl Filip už zoufale.

V té chvíli v Petře hrklo. Zavolala paní Lenské. 

"Volané číslo neexistuje," řekl neznámý ženský hlas. 

POKRAČOVÁNÍ

"A bylas na policii?" ptala se kamarádka Šárka.

"To víš, že jo. Zjistili, že osoba se jménem Olga Lenská v České republice ani neexistuje. To víš, chtít po ní občanku, to mě nenapadlo. Foťák koupil Tomáš Filipovi k vánocům, byla to zrcadlovka, ani si netroufám odhadnout, kolik to stálo. Budu muset Filipovi koupit novej, tuhle historku mi asi Tomáš neuvěří."

"No jo, policie to asi odloží k ledu, to je fakt blbý," vzdychla Šárka. 

Uplynulo asi půl roku.

"Ahoj, Peťo, neruším?" volala Šárka.

"Ale ne. Rozárka bude mít narozeniny, viď? Chystáš oslavu."

"No právě. Hledala jsem na netu pro ni Kačeří příběhy a vypadly mi z Googlu nějaký stránky Příběhy na míru. Tak jsem na to ze zvědavosti koukla a je to úplně to samý v bleděmodrým jako Storytelling. Pamatuju si, jak jsi mi to popisovala."

"Tý jo, a je tam Olga Lenská?"

"Ne, teď asi vystupuje pod jménem Jana Soukalová."

"Ty brďo, víš co, zkus si u ní pro Rozárku objednat příběh a domluvit si schůzku u vás v bytě, já půjdu na policii...."

"Paní Pořízková, já chápu, že jste přišla o foťák, ale myslíte, že my máme čas se starat jenom o váš foťák?" Policista se tvářil dost odmítavě.

"Ale vždyť ta ženská mohla takhle podvést fůru lidí!" rozčilila se Petra.

"Paní, uklidněte se, tak dobře. Takže v sobotu ve tři? Jaká je adresa? Ano, bude tam náš příslušník v civilu, aby vypadal jako příbuznej. Vy tam buďte taky, abyste ji mohla identifikovat."  

"Dobrý den. Vy jste paní Soukalová, že?" usmála se Šárka na blondýnu ve dveřích.

„Ano, osobně."

"Tak, tady má Rozárka svůj pokojíček. Jak vidíte, plyšáci kačer Donald a myšák Mickey!

"Možná by ji mohli přijít navštívit, ne?" rozvíjela blondýna svůj nápad na příběh.

"To by bylo super. Tak přemýšlejte, já vám zatím udělám kávu."

Šárka záměrně nechala domnělou paní Soukalovou o samotě a pak ji zavolala do kuchyně.

Sotva blondýna vešla a uviděla Petru, ztuhl jí úsměv na rtech. 

"To je ona!" zvolala Petra.

"Policie České republiky, budete mě muset doprovodit na služebnu," vytasil se policista s odznakem.

"Ale vždyť já jsem nic neudělala!" zmohla se blondýna na chabý odpor.

"Ne? A kde je náš foťák?" zeptala se Petra.

Policista ji požádal o kabelku. V kabelce našli zlaté náušnice, které Šárka koupila své dcerce k narozeninám.

Blondýna pochopila, že už to nemá smysl a nechala se odvést.

Když osaměly, řekla Šárka:

"To se nám povedlo, že?"

"Hele, teď mě něco napadlo. Uděláme si na netu blog a vyzveme lidi, aby nám posílali podobný příběhy... Prostě ty příběhy budou psát oni, taková agentura Storytelling naruby."

"Jasně. A budou to stránky vé vé vé jak mě okradli tečka cé zet."

Obě se daly do smíchu.