I.
Až se propadnu do tý divný tmavý deky
tak za mnou zaklapne hladina
na který tvůj obraz jako maják
pomalu pohlcuje vodní vzduch
kdysi jsem tvrdila, že je třeba mít syna
kázala jsem z lavice jak vzorný školák
čekala na pochvalu od tabule
čekala na velkou oslavnou řeč
dnes můžu akorát jezdit prstem po mapě
ukázat na všechny nerovnosti povrchu
ale tu křehkost zapsanou ve vrstevnici
těžko gestem popíšu druhým
II.
Je to jak jezdit na kole
prý to nikdy nezapomeneš
nezapomeneš na jarní den
kdy za oknem všechno třeští v mapách světla
a já s nepřítomným výrazem
čtu v křídlech mouchy vlevo nad zrcadlem
všechno o netečnosti
která se sama nerodí, která prostě existuje
Je to jako jezdit na kole
Padat a kousat do prázdna
zatímco za dveřmi pomalu projíždí
Lůžkový vůz směr pitevna
III.
Objekt A byl vhozen do bílého pole
Ohó! Led prý neřeže, je to šarlatán.
Objekt A se oddělil od své přímky a
Pomalu zapadl kamsi za obzor
A tak tu stojím bez smuteční řeči
Úvod mi nevyšel, prostředek nemám
A konec, konec nastal sám od sebe
Na slepé mapě těla
Marně hledám pohyby
|