Toník měl ve svém pokoji hezký barevný nábytek, koberec s namalovanými silnicemi, pracovní stůl s malým notebookem a u něj hezkou polstrovanou dřevěnou židli. Na židli rád seděl a dokonce si s ní povídal.

„Víš, židličko, já tě mám rád,“ řekl jednou, „kluci ze školy sice doma mají u stolu kolečkový židle, ale já jsem s tebou spokojenej.“

„Kolečkový židle?“ zpozorněla židlička. „To mají kolečka a jezdí?“

„Přesně tak,“ přisvědčil Toník,

„Jako třeba ta tvoje nákladní auta?“ znovu se zeptala židlička, která velká auta na ulici nikdy neviděla.

„Jako moje auta,“ opět potvrdil Toník.

Židličku to nadchlo. „Jů, to by bylo krásný moct se projet!“

„Já vím,“ vzdychl Toník, „taky jsem chtěl kolečkovou židli, ale táta říkal, že mi koupil počítač a že na kolečkovou židli teď nemáme.“

„Ty bys mě vyměnil?“ rozlítostnila se židlička.

„Ale ne, to bylo ještě před tím, než jsme tě koupili, víš?“ A něžně ji pohladil po opěradle.

Židle se uklidnila, ale na kolečka nepřestávala myslet.

Když druhý den ráno odešel Toník do školy, hned se s tím svěřila jeho autům a ptala se jich, jaké to je, když se může jezdit a ne stát jenom na místě.

„To je nádherný,“ řekl náklaďák. „Tonda se mnou sice jezdí, ale když je ve škole, radši se projedu sám.“

„Jů!“ vykřikla židlička. Už se viděla, jak jezdí po bytě.

„A nemohl bys mi ta kolečka na chvilku půjčit?“

„No, já nevím,“ zamyslel se náklaďák, „ale zkusit to můžeme.“

Zavolali proto všechny plyšáki a ti šikovnýma tlapkama odšroubovali náklaďáku kola, potom udělali dírky do noh židličky a přišroubovali kola k nim.

Židlička byla štěstím bez sebe. „Já jezdím!“ volala a jezdila po pokoji, projela se i po předsíni a kuchyni. „Úžasné!“

Vtom uslyšeli klíč v zámku. Toník jde ze školy. Úplně zapomněli, že už je tolik hodin. Židlička právě stála ve dveřích Toníkova pokoje.

Toník byl u vytržení. „Ty máš kolečka? Kdes je vzala?“ divil se.

„Já jsem jí je půjčil,“ přiznal náklaďák.

„No to jsi hodný, ale teď zase nemůžeš jezdit ty.“

Ále, to neva, my se budeme střídat,“ řekl náklaďák, který byl rád, že židličce udělal radost.

A Toník se hned na židli projel.

Nakonec se domluvili. Když se chtěla židlička projet, náklaďák jí půjčil kolečka. A Toník mu za odměnu koupil světla, aby se mohl projet i v noci.