Dílo #72077
Autor:Pepík z Hudlic
Druh: Tvorba
Kategorie:Próza/Reportáž
Zóna:Jasoň
Datum publikace:03.08.2019 07:18
Počet návštěv:58
Počet názorů:6
Hodnocení:3 1

Prolog

Pro mladší ročníky: název je narážkou na knihu reportáží ze Sovětského svazu Julia Fučíka "O zemi, kde zítra již znamená včera"

 

Zde jsou fota: https://renatenka.rajce.idnes.cz/Ruska_Karelie_2019/

 

 

O zemi, kde včera znamená až zítra

„V Karélii je spousta památek, krásných dřevěných kostelíků, pojedeme lodí na Solovecké ostrovy, uvidíte, bude to krásný,“ sliboval náš organizátor. Bylo nás sedm, seděli jsme na lavičce v parku a koukali s ním do mapy.

„A kde tam budem spát? Mají tam nějaký kempy?“

„V Rusku jsou takzvaný turbázy, kdyby moc pršelo nebo bylo zima, můžeme jít někam do hotelu.“

„A jak to tam vypadá se silnicema? Prý je tam na severu dost často makadam.“

„To nevím, tam snad klasickej makadam nemají, teda uválenej štěrk s pískem a cementem, oni tomu říkají gruntovka, uvidíme. Zatím se mi na žádný mapě nepodařilo zjistit, kde je takzvaná gruntovka a kde asfalt.“

„A jak jsou zásobený obchody?“

„V obchodech je k dostání všecko, i na vesnicích, platit se tam dá kartou. Naši cestu skončíme v Petrohradě, záleží na tom, kolik na něj budeme mít času.“

 

Na hranice cesta dlouhá

S těmito informacemi a plni očekávání jsme se 4. července sešli u devítimístného Fordu Transit na Hlavním nádraží v Praze. Naložili bágly, stany, karimatky a tašky s jídlem a vyrazili do prvního kempu v Polsku. Do plánovaného kempu v Lomži se nám ovšem dojet nepodařilo, tak jsme hledali skoro před půlnocí kemp v okolí Varšavy. Další den jsme museli cestou přenocovat v hotýlku s větrným mlýnem v Lotyšsku. Jak jsme se blížili k ruským hranicím, ukázalo se, že mikrobus, kterým jedeme, nepatří našemu řidiči, ale nějaké jeho známé. Náš organizátor, který se celou dobu domníval, že auto samozřejmě řidiči patří, začal tušit problém. A právem.

Je sobota odpoledne. Přijíždíme na hranice a stavíme se do dlouhé fronty. Teprve asi po třech hodinách se přes estonskou část dopostrkujeme k ruské celnici. Nejprve budka, kde se prohlíží pasy, pak další budka, kde chtějí vyndat prakticky všechna zavazadla a pak se posouváme k třetí budce, kde chtějí doklady k autu. A je to tady. Řidič nemá od majitelky plnou moc, že mu auto zapůjčila. V budce je ostrý hoch a ostrá děvucha, tedy děvuška, oba kolem třiceti. Hoch nám nejprve píše e-mailovou adresu. Zřejmě se domnívá, že řidič plnou moc  zapomněl doma a že ji manželka nebo někdo z rodiny vezme na stole, oskenuje a pošle. Když vyjde najevo, že ji řidič opravdu nemá a že ji musí v Česku nejprve vyřídit, což bude nejdřív v pondělí, ostrý hoch ostře vypění a papírek s adresou vyrve řidiči z ruky. Řidič argumentuje, že takhle jezdí po celé Evropě, i do Bosny, která není v EU.

„V Jevrópu móžno, ne v Rassíju,“ praví děvucha kategoricky. A už nestačí, že majitelka v Česku plnou moc zařídí a oskenuje. Musíme mít plnou moc „živuju“, tedy originál.

Na hranicích jsme strávili pět hodin a výsledek je nula. Vracíme se do Estonska, kde se na tři dny usalašíme v příjemném lesním kempu u jezera s dřevěnými chatkami a možností stanování. Vyrážíme na výlet do nedalekého minikaňonu, děláme si túru kolem řeky a prohlédneme si blízký hezký zámeček, nakonec to doplníme výletem lodí na ostrov Pirisaari nedaleko města Tartu. Ostrov je proslulý pěstováním cibule a jedna majitelka nám hned ochotně dá do tašky asi deset kusů. Plná moc má dorazit až ve středu přes službu DHL do Talinnu. Přesuneme se tedy do estonského hlavního města a prohlédneme si Talinn. Teprve ve čtvrtek ráno vyrážíme podruhé na ruské hranice, tentokrát v Narvě. Tady je třeba si nejprve vyzvednout pořadové číslo a asi tři hodiny koukat na displej, kdy se objeví číslo našeho auta, teprve pak se můžeme zařadit do hraniční fronty. Tentokrát ruské hranice úspěšně projedeme. Musíme ovšem teď naši pouť absolvovat opačným směrem, protože jsme se díky cestě do Talinnu dostali na trasu směr Petrohrad, kde jsme původně chtěli skončit.

 

Bělyje noči

Za hranicemi se tedy hned vydáme směr Petrohrad.

„Našel jsem na netu v Petrohradě kemp přímo v centru města, vypadá to moc dobře,“ slibuje náš organizátor Richard.

Vjíždíme do Petrohradu po zastávce ve městě Kronštadt po obrovské superdálnici s velemosty a nadjezdy přes Něvu. Kolem nás neméně obrovská sídliště s 24-poschoďovými paneláky. Poté se nekonečně dlouho brodíme petrohradskou dopravou, přitom si prohlížíme výstavné prospekty. Po dvacetikilometrové jízdě a bloudění sídlištěm už s poněkud postaršími paneláky, které volají po opravě, nakonec podle navigace dojíždíme k cíli. Plocha se škvárou velikosti asi fotbalového hřiště s označenými stáními pro karavany, v rohu dvě budky s kuchyňkou a umývárnou. Škvára má zřejmě symbolizovat prach po výstřelu z křižníku Aurora.

„Takhle to na netu nevypadalo!“ volá Richard roztrpčeně a poté, co zjistí, že za noc na škváře chtějí 1000 rublů, tedy 350 korun, prcháme všichni do hotelu Bělyje noči. Bílých nocí si v tuto dobu v Rusku ještě užijeme, a nejen v hotelu tohoto jména… Stmívat se tu bude až před půlnocí a rozednívat kolem třetí ráno.

V každém dalším kempu nás čeká překvapení, i když trochu jiného rázu. V kempu u jezera Sandal se chceme registrovat, protože to je povinnost každého cizince, který přijede do Ruska. Recepční si vyzvedne naše pasy a chce je oxeroxovat, ale nefunguje xerox. Agilní pomocník k našemu překvapení donese další xerox, ten ale nefunguje taky. Po delší diskusi vyjde najevo, že chybí toner. „S tím stačí trochu zatřepat,“ praví náš řidič a recepční se na něj dívá dost nevěřícně. Nakonec to přece jen zkusí a vida! Xerox udělá žádané kopie.

V dalším kempu u města Bělomorsk vaříme v malé zastřešené jídelničce s otevřenou verandou večeři a přijde nás navštívit asi pět krav, které se v kempu vesele pasou. Ptám se zdejší recepční, zda jsou to její krávy. „Net, eto derevenskije,“ odpoví klidně. Zřejmě sem tyto vesnické krávy chodí často, vjezd do kempu se totiž nezavírá. Recepční bere do ruky hůl a se slovy „Nu, pavaráčivaj,“ tedy otoč se, vyhání krávy k jejich majiteli.

Asi dvakrát přespíme během pobytu na divoko, ale je to dost problém, protože oblast, kde se pohybujeme, je plná močálů a pokud tu nejsou močály, je všude mokro,protože průměrně čtyřikrát denně prší.

Před cestou na Solovecké ostrovy se nám podaří přespat v hezké církevní ubytovně s velkou jídelnou. Zamluvíme si ji i na noc po návratu. Na ostrovech třikrát přespíme v soukromých bytech, které se tu pronajímají. Když po návratu přijdeme do církevní ubytovny, jsme však vyvedeni z omylu. „To vám děvčata slíbit nemohla, zřejmě vám řekla, že tu můžete přespat, když bude volno, ale volno tu není, čekáme asi padesát lidí.“ A tak odjíždíme postavit stany někam za město na louku.

A poslední týden už střídáme jen hotely a louky. Jeden hotel nás taky přístupem ke klientům překvapí. Recepční nám rozdá klíče do dvou- a třílůžkových pokojů. Jedna naše dvojice odchází do pokoje číslo deset. Vybalí z tašek všechny věci, vyčlení prádlo na přeprání, vyndá i ešusy, protože den předtím jsme spali na louce a je třeba je umýt. Ve chvíli, kdy se jeden z dvojice chystá pod sprchu a má na sobě jen spodní prádlo, zaklepe recepční a aniž čeká na odpověď, vtrhne dovnitř a sdělí jim, že to popletla, tento pokoj ještě nemá vyměněné povlečení, je tedy třeba zase všecko zabalit, obléct se a přestěhovat se do pokoje číslo tři. Inu, paní to zkrátka „pereputala“, tak holt je třeba to respektovat i bez její omluvy.

 

Dobro požalovať v Karéliju aneb Vítejte v Karélii

Z Petrohradu jedeme k prvnímu zajímavému objektu, kterým je pevnost Šliselburg, zde známá spíše jako kreposť Orešek. Jedeme tam lodí po jezeře a hezky nám k tomu prší. Pevnost jsou spíše už rozvaliny. Byli tu vězněni ruští děkabristé a také bratr Vladimíra Iljiče Lenina Alexandr Uljanov, kterého car nechal popravit.

Z pevnosti míříme za přírodními krásami do rezervace Kivač s mohutným vodopádem a dendrariem, tedy jakousi stromovou botanickou zahradou a muzeem se zdejší vycpanou zvířenou. Poté se dostáváme ke kráteru po bývalém meteoritu v oblasti Girvas, navštívíme lázeňské město Marcialnyje vody s hezkými lázeňskými domy a dřevěnými domky s prameny, kde si lze vody nabrat dosytosti. Potom směřujeme do oblasti takzvaných petroglyfů, tedy maleb na kamenech z doby neolitu. Vede k nim bahnitá cesta lemovaná močály. Náš organizátor Richard coby zapálený fotograf všechny obrazce fotí, a to i poté, co už všichni odcházíme k autu. Když už opravdu dlouho nejde, začneme si dělat starosti, jestli nezapadl někam do močálu. Řidič František ve snaze nás rozesmát a uklidnit vymyslí dvojverší: „Richard tone v rašelině a zítra to bude v kině.“ Richard naštěstí netone v rašelině. Jak se ukáže, povídal si s nějakým znalcem petroglyfů.

Na gruntovku jsme sice zatím nenarazili, zato je tu každou chvíli nějaká oprava ohlášená jako „kapitalnyj remont“ buď mostu nebo silnice, několik kilometrů projíždíme po polovině bahnité vozovky a navíc musíme dost často čekat, až projedou auta z protisměru.

Potom už nás čeká prohlídka Bělomorsku a cesta do Rabočeostrovska, odkud jezdí lodě na Solovecké ostrovy. Uděláme si tu pěší výlet po okolí, i když cesta je tak rozbahněná, že je nejen neprůjezdná, ale i téměř neprůchodná. Zde přespíme v oné církevní ubytovně u kostela. Ráno chceme vyrazit na loď. „Na Solovkách je banka, tam si vyměníme peníze,“ slibuje Richard. Jak se mýlí!

 

Elektronický gulag

Rušíme nejprve původně mailem objednanou loď od zdejšího hotelu na 12.30 a přesouváme odjezd na sedm ráno u takzvané církevní alias palomničeskoj (doslova poutnické) služby lodí Svjatitel Filip. Po ranním zmatku nakonec nenastupujeme na Svjatitelja Filipa, ale do malé zastřešené rychlostní loďky pro patnáct lidí, kterou řídí nějaký Igor a zavazadla dáváme na palubu Svjatitela Filipa, protože naše lodička by takovou zátěž neuvezla. Prožijeme hodinu dosti dobrodružného skákání po vlnách a přistáváme v městečku Soloveck na jednom ze Soloveckých ostrovů. Ty jsou proslulé takzvanými gulagy, tedy tábory nucených prací pro nepřátele komunismu a sovětské moci zejména ve 20. a 30. letech minulého století. Městečku Soloveck ovšem dominuje obrovský nádherně opravený funkční klášter, ve kterém je k dispozici skvělá jídelna. Po nádvořích se procházejí mniši s mobilem u ucha. Naše počáteční nadšení ovšem po chvíli bere za své.

Přicházíme totiž k malému domku s hrdým nápisem Sberbank, což je jakýsi podivný název odkazující k něčemu mezi spořitelnou (sberegatelnaja kassa) a bankou. Uvnitř se dovíme, že „valjuta ne menjajetsja“, tedy eura vyměnit nemůžeme. Co teď? Bydlení v soukromí stojí tisíc rublů na osobu a noc a výlety na další ostrovy průměrně 1800 rublů. V bance je sice bankomat, ale z toho se vybrat peníze nedají, jen přeslat na účet nebo dobít telefon. Jedna naše účastnice se s tímto problémem svěří místní blondýně na ulici a ta bez okolků vejde do banky, ze svého účtu vybere aspoň 30 000 rublů a všechna eura nám z ručky do ručky vymění. Pro začátek jsme zachráněni. V obchodech snad už bude možné platit kartou. Avšak nikoli! Fungování terminálu závisí na tom, jestli je hezké počasí. A protože nyní každou chvíli leje, terminál pochopitelně nefunguje. Pobyt na ostrově se tak pro některé cizince může stát novodobým gulagem. Nemůže si vyměnit ani vybrat peníze, ani zaplatit kartou, musí si tudíž cestu z ostrova odpracovat nejlépe ve zdejším klášteře.

Za tato utrpení jsme nakonec odměněni dvěma krásnými výlety na další ostrovy, Zajackij (dříve Zajačij) a Anzer. Na prvním jsou krásné labyrinty vytvořené z kamenů do půlkruhu, na druhém klášter, několik kostelů a bývalé poustevny mnichů. Na obou nás vodí zkušení průvodci a říkají nám spoustu zajímavých informací. Cesta lodí na ostrov Anzer je také poněkud dobrodružná. Před cestou nám pracovnice Infocentra dá pravidla bezpečnosti s příkazem „Pročitajtě!“ a tam se dovíme, že budeme na moři přestupovat z větší lodi na malý gumový motorový člun. V praxi to vypadá tak, že plavčík asi půl kilometru od břehu ostrova odstraní zábradlí a začne montovat schůdky. Potom s kapitánem přemístí přivázaný člun pod tyto schůdky a s radami typu „otočte se zády“ potom cestující po skupinách přestupují a jsou převáženi ke břehu, kde vystupují na kluzké balvany. Zpáteční cesta má také svůj dobrodružný půvab. Opět jsme převezeni člunem a v konečném přístavu je třeba slézt z lodě po žebříku.

Ale to hlavní lodní dobrodružství nás čeká při návratu ze Soloveckých ostrovů na pevninu. Jedeme zase malým člunem s Igorem, který nejprve hledá nějaké Němce. Navíc přijel o půl hodiny později a „zaparkoval“ vedle větší lodě, kterou musíme přelézt, abychom se do jeho plavidla vůbec dostali. Pak konečně vyrazíme. Tentokrát jedeme proti proudu a moře je víc rozbouřené, takže každý skok po vlně je doprovázen mohutným řachnutím a otřesem v bederní páteři. Musíme tu hodinu a něco nějak přežít, utěšujeme se. Když jedeme asi 25 minut, naše lodička náhle zastaví a vypne motor. A je to tady, říkám si. Došel mu benzín. Ale ne, ukazuje se, že telefonuje s těmi zapomenutými Němci.

„Kak, gdě lodka? My ujechali,“ křičí do telefonu. „Nu, my verňomsja!“

A tak se vracíme zpátky pro Němce, tedy vlastně pro Rakušáky z Innsbrucku. Řach, řach zase do Solovecka, řach řach další hodinu a půl do Rabočeostrovsku. Když konečně vystoupíme, jsme úplně grogy.

 

A zase Karélií po cestách a necestách

Nyní vyrážíme směr Kargopol. Projíždíme městečkem Pudož a protože je ještě brzké odpoledne, vydáváme se asi do 90 km vzdáleného kempu. Asfaltová silnice však asi po dvaceti kilometrech končí a následuje obávaná gruntovka, v podstatě širší polní cesta s uježděnou hlínou. Řidič František se drží za dalším Fordem transit a jede v jeho kolejích. Ale ouha! Ford před námi není naložen jako my a my najednou klouzáme po písečné krajnici do mělkého příkopu. Zůstaneme stát s nakloněným autem, ale je jasné, že sami se z této šlamastyky nedostaneme. Zastavujeme tedy projíždějící auta, aby nám přivolala nějakou pomoc. Jeden pán jménem Alexandr zavolá silniční službu na čísle 112. Kdoví, kdy ale přijedou.

Když asi půl hodiny bloumáme kolem nepojízdného auta, objeví se najednou jako blesk z čistého nebe kamion se dvěma prázdnými vlečkami, z nichž na první má jeřáb na naložení klád. Řidič se hned ujme záchranných prací. Nejprve k oběma autům připevní lano a vytahuje ho a když to nejde, vyleze na jeřáb, zaklíní do země dvě ocelové nohy jako stojan a vytahuje nás jeřábem. Hurá, povedlo se! Dáme mu za to skoro všecky peníze, co u sebe máme. Ale doba mezitím pokročila a tak na noc jedeme raději zpátky do Pudože. Richard zavolá na číslo 112 a ruší objednanou servisní službu s tím, že už ji nepotřebujeme. Chyba lávky! V Rusku se nedá telefonicky něco objednat a telefonicky zrušit, je třeba sepsat bumážku. A tak po chvíli za námi houkají policajti a musíme to jet sepsat na jejich policejní stanici. Policejní auto jede po záplatovaném asfaltu dost rychle a řidič František musí přidat, aby je neztratil. A komentuje to: „Tak policajty jsem ještě nepronásledoval!“

Policisté se na nás tváří, jako bychom my mohli za to, že oni mají nezpevněnou krajnici a několikrát se ubezpečují, že nedošlo ke škodě na autě ani nebyl nikdo zraněn. Řidiči nakážou, že musí mluvit pravdu a nic než pravdu. Pak řidičovu výpověď musíme nejméně tři podepsat a jsou kontrolovány naše pasy. Další den cestou do Kargopole u daného místa, kde jsme uvízli, ze sentimentu zamáváme.

Cestou ještě zastavujeme ve dvou vesnicích s nádhernými dřevěnými kostelíky – Ljadina a Krasnaja Ljaga. Vesnice, kterými projíždíme, jsou z velké části zpustlé, dřevěné domy podobné filmu Mrazík v různém stadiu rozkladu. Občas jsou opravené a mají hezké vyřezávané nebo malované okenice.

Konečně jsme v Kargopoli, městě s řadou výstavných kostelů a velkou zvonicí. Tu obyvatelé postavili po požáru v roce 1765, kdy téměř polovina města lehla popelem. Kateřina II jim totiž tenkrát poskytla velkou finanční částku na obnovu města. Kargopolané carevnu potom pozvali na veliké oslavy a na její počest postavili uvedenou zvonici, Kateřina II ale nepřijela.

Odtud chceme jet do národního parku do obce Veršinino. Projížďku kolem řeky Oněgy jsme kvůli zdržení na hranici zrušili už dávno. Navigace nás navádí na gruntovku plnou výmolů a louží, příhodnou spíše pro terénní auto nebo traktor. Nakonec to vzdáváme a vracíme se. Museli bychom jet velkou oklikou, na kterou už nemáme bohužel dost času.

A tak zbývající dny strávíme raději ve velkých městech, kam vede normální silnice – Velikij Novgorod a Pskov. Jsou to města s krásnými hrady a kostely, pohledy na řeku, v prvním případě Volchov, v druhém Pskovka. V okolí Novgorodu je i nádherný klášter, který vypadá jak z tisíce a jedné noci. Cestou do Pskova nás mile překvapí pevnost Porchov s úžasnou zahradou plnou květin a pěkným kostelíkem. Před hranicemi ještě prohlídka dalšího velkého kláštera v Pečorách. A pak už hranice. A sbohem, Karélie!

Přefrčíme Estonsko, Lotyšsko, Litvu, Polsko. V Litvě naposled stanujeme.

A pak uvidíme nápis Česká republika a město Náchod.

Sláva nazdar výletu,zmokli jsme, ale jsme tu!

 

 

 

 

 

 

 

 

Počet úprav: 1, naposledy upravil(a) 'Pepík z Hudlic', 03.08.2019 07:50.

Názory čtenářů
04.08.2019 21:11
fungus2
Zajímavé.
04.08.2019 21:44
Pepík z Hudlic
Moc díky.
05.08.2019 23:57
josefk
fajn
06.08.2019 07:10
Pepík z Hudlic
:-)
11.08.2019 18:47
psavec
Dobře jsi to napsal.
12.08.2019 07:30
Pepík z Hudlic
Díky, psavče. Snad sis udělal o Rusku představu. :-)

Přidat názor        ...nápověda k hodnocení
Avízo:
Anonym neuděluje tipy Skrytý názor

(Pro přidání názoru je třeba se přihlásit)