Po letech složit hlavu do zrnění fotografie úsměv zatuhl v čase, oči vypálily do vesmíru díru jsem jako chodec za tmy, jenž odložil svůj stín aby se otočil na druhou stranu, zdali tam ještě stále stojí
domy skřípají v letním podvečeru když po hmatu zkouším tvrdost zábradlí most vystupuje z mlhy jako kdysi nevšímavost tramvají a postavy ukotvené v nehybném vzduchu nezestárly ani o vteřinu
Vzpomínka bývá silnější než vražda a když se náhle vrátí, jako by člověk samým překvapením přišel o dlaň nemá se znovu o co zapřít nemá se znovu
jak nadechnout
|