Dílo #72031
Autor:Pepík z Hudlic
Druh: Tvorba
Kategorie:Próza/Miniatura
Zóna:Jasoň
Datum publikace:15.06.2019 16:10
Počet návštěv:63
Počet názorů:6
Hodnocení:4

Toulky kolem mé hlavy

Už jsem toho měl dost. Pořád „vynes smetí“ a „vyvenči Bena“, k tomu ještě „skoč do Billy, mají tam slevu na kafe“ a pořád něco. Takhle jsem si manželství nepředstavoval. Kdyby byla aspoň trochu milejší! Nedovedu si představit, jak to bude vypadat, až budeme mít děti.

Pro dnešek jsem se už rozhodl. Dnes je sobota, Petra má službu v nemocnici a přijde nejdřív v šest, tak si udělám výlet. Sám. Jako kluk jsem se vždycky rád toulal. Taky sám. Vyrazil jsem tedy s Benem na vodítku k autu. Ale kam vlastně pojedu? No, nejlepší by asi byly Jevany, tam si zavzpomínám na dětství.

Projel jsem Prahou a zamířil na Jevany. Není to daleko, aspoň budu mít dost času se tam projít a možná si i zaplavu. Cestou mě napadaly jen samé příjemné myšlenky, úplně jsem se uklidnil. Byl krásný den, slunce svítilo, ale naštěstí nebylo horko. Zajel jsem až do centra Jevan a zaparkoval u velké vodní plochy, ze které sálal příjemný chlad. Z auta jsem si vzal peněženku, strčil ji do kapsy u kalhot a vyrazil na procházku.

Co jsme se tady s rodiči nachodili! Šel jsem po cestičce mezi stromy a v hlavě mi tancovaly vzpomínky. Vzpomněl jsem si, jak mě jednou brácha strčil do vody tak nečekaně, že jsem se začal topit. Ten to pak od našich schytal! Viděl jsem se, jak na břehu v mámině náručí brečím. Mohlo mi tehdy být tak dva a půl roku. Později jsme se chodívali koupat s Maxem, naším milovaným ohařem, házeli jsme mu klacky do vody a on pro ně nadšeně skákal. I pro nás to byla úžasná zábava. Kdepak, náš současný pokojový psík Ben na tohle vůbec není. Teď běžel kolem mě, občas si někde začuchal. Voda ho vůbec nezajímala. Jo, taky jsme jako kluci házeli po hladině placáky, žabky. Nejlíp to šlo tátovi. Jojo, kde ty časy jsou!

Před dvěma roky jsem to tu ukazoval Petře. Tenkrát jsem spolu chodili pár měsíců a byli hrozně zamilovaní. Vyprávěl jsem jí překotně všechny historky a zážitky, nemohla to ani pobrat. Hrozně se všemu hihňala, líbilo se mi to. Pak jsme si šli zaplavat. Jí se ale nechtělo, tvrdila, že voda je moc studená, že je tam bahno a měla spoustu výmluv. Štvalo mě to. Řekl jsem jí, že je přecitlivělá. Nic to s ní neudělalo, trvala na svém. Když to opakovala delší dobu, namíchlo mě to definitivně a začal jsem na ni řvát, že je úplně blbá. Uraženě vylezla z vody a šla si lehnout na trávu. Šel jsem za ní a nadával jí dál, jak je nemožná, že se s ní ani nemůžu vykoupat v rybníku. Mlčela. Celou cestu v autobusu do Prahy jsme potom nepromluvili ani slovo.

Najednou jsem se zarazil. Možná mlčela, protože čekala, že se jí omluvím. Ale mě to ani nenapadlo. Žádná omluva nepřišla. Jak jsem se to k ní vlastně choval? Byl jsem úplnej hulvát. Měl jsem jí tenkrát aspoň říct, že do vody nemusí, když nechce. Třeba by se nakonec trochu osmělila. Opravdu jsem to přehnal. Jak se rozčílím, neznám míru.

Mezitím se už přiblížila doba oběda, tak jsem se podél vody začal vracet. Půjdu se najíst do té malé hospůdky, kam jsme chodívali na vepřo knedlo. Brácha si vždycky dával pět knedlíků, ale ten pátý nikdy nedojedl. Máma se tomu strašně smála.  „Zase pět knedlíků, viď?“ říkala. Hostinský si mě pamatoval. Hned na mě kývl a přišel se zeptat, co si dám.

„Já zůstanu u tradice, vepřovou pečeni s knedlíkem a se zelím,“ usmál jsem se na něj. „A dvanáctku.“

Vlastně jsme tu jednou byli i s Petrou. Bylo to na podzim, takže o koupání nemohla být ani řeč. Táhl jsem ji sem, že si dáme velikou dobrotu, určitě to musí ochutnat. Objednal jsem náš rodinný hit, ale když ho přinesli, jen se v talíři nimrala. Tvrdila, že na taková tučná jídla není z domova zvyklá a že určitě přibere. Tohle mě taky naštvalo. Já ji zvu na takovou božskou manu a ona tím opovrhuje. Ječel jsem na ni, ať si drží tu svou dietku, že je stejně anorektička.

Když jsem o tom teď přemýšlel, říkal jsem si, že se ani nedivím, když už do Jevan jet nechtěla.

A co vlastně dělám teď, když jsme manželé? Urážím se kvůli tomu, že mám vynést smetí. Na zpáteční cestu jsem tak měl hodně věcí k přemýšlení. Vybavily se mi další situace, kdy jsem  k ní byl nespravedlivý.

Přemýšlel jsem o tom, že jí koupím kytku. Jenže kytka je pro ženy vždycky signálem, že se muž cítí provinile. Co kdybych jí koupil její milovaný sachr? Zbožňuje ho, ale moc si ho nekupuje kvůli linii. 

K nám na sídliště jsem dorazil kolem páté. Cukrárna není daleko. Nechal jsem Bena v autě a šel koupit celý Sacherův dort. Slavnostně jsem krabici donesl k autu, vypustil Bena a šel domů.

Petra už byla doma.

„Donesl jsem ti sachr, uděláme si kafe?“ řekl jsem nenuceně.

„Jé, my něco slavíme?“ zasmála se a šla postavit vodu.

„Ále, byl jsem dnes v Jevanech, tak mě to cestou napadlo.“

„Tys byl v Jevanech?“

Tak, neměl jsem to říkat. Ona to místo už nemá ráda, určitě ji ta připomínka bude mrzet.

„Někdy bysme tam mohli jet spolu, ne?“ usmála se místo toho a dala mi pusu.

Zřejmě to pro ni tak příšerné zážitky nebyly. Jen já jsem se v myšlenkách toulal dál, než kam mě při mé toulce zanesly moje nohy.

 

 

 

 

 

Názory čtenářů
16.06.2019 20:16
fungus2

16.06.2019 23:56
W.Floyd
U mě dobrý. Líbí se mi*
17.06.2019 10:01
Pepík z Hudlic
Díky, fungusi, i když nevím, co se Ti líbilo.
Díky i Tobě, Floyde, u mě teď taky dobrý. :-))
19.06.2019 16:17
Pepík z Hudlic
Díky.:-)
03.07.2019 23:34
josefk
Jojo, kde ty časy jsou!
04.07.2019 05:50
Pepík z Hudlic
Jojo. :-))

Přidat názor        ...nápověda k hodnocení
Avízo:
Anonym neuděluje tipy Skrytý názor

(Pro přidání názoru je třeba se přihlásit)